Trošku nahoru. A teď zase malinko dolů... Muška ne a ne zamířit na správný cíl. Hlaveň pušky se pohupuje v rytmu hlubokého oddechování - jen pořád ne a ne zacílit na terč.
Vždyť v televizi to vypadá tak jednoduše! Biatlonisté prostě přiběhnou na střelnici - bum, bum, bum, bum, bum - a kvapí dál. Často navíc bez jediné chyby. Za tím však jsou roky a roky tréninku.
"Střelba je opravdu hodně náročná. Když biatlonisté přijedou na střelnici ve velké skupině, jsou tam emoce a nervozita..." zdůraznil Matěj Dunka, který v olympijském parku na Letné působí jako sportovní garant pro běžecké lyžování a biatlon.
"Tak si to jdeme zkusit?" zeptal se a malá biatlonová ochutnávka začala.
Běžecká část biatlonu...
...a střelecká. V tomto případě vleže.
Při střelbě vestoje zaujme alespoň přibližně správný postoj i laik. Zato vleže si člověk připadá jako rozvalená žába. Zkrátka je to něco jiného než na Matějské pouti ze vzduchovky. Pokyny přitom znějí jednoduše: "Levou rukou pušku podepírat, ukazováčkem pravé ruky natahovat."
Pušky na Letné jsou laserové - v případě trefy se na terči objeví červené světélko. Skutečné biatlonové zbraně jsou malorážky vážící 3,5 kilogramu, jejich hodnota se pohybuje kolem 70 tisíc korun a sportovci na ně musejí mít zbrojní průkaz.
Také střelnice vypadá na Letné trochu jinak. Jaroslav Soukup, Ondřej Moravec, Gabriela Soukalová a spol. střílejí na vzdálenost padesáti metrů. Terče mají průměr 11,5 centimetru pro střelbu vestoje a 4,5 centimetru pro střelbu vleže. V pražském olympijském parku vzdálenost zkrátili na deset metrů, ale zase poměrově zmenšili terče.
"Tři, dva, jedna... Teď!" zazněl pokyn a malý redakční minisprint začal. Neměřil deset kilometrů jako opravdový biatlonový sprint mužů, ale jen dva kilometry.
Běžky někdy v životě zkoušel asi každý - na dobrý výsledek "stačí" mít fyzičku a techniku. Ale střelba? Když už biatlonový nováček zaujme postoj nebo leh, který odkoukal v televizi, ruce kvůli překotnému oddychování ne a ne uklidnit. Terče jsou navíc tak malinké!
Signalizace ukázala, že z deseti pokusů byly jen čtyři do černého. Tak bídný výsledek byl ovšem k vidění i na olympijských sprintech. Nechtěně tak na sebe upozornila Zanna Juskaneová z Lotyšska, která také šestkrát minula. To je však na této úrovni výjimka.
A čas? Chabých 13 minut a 45 vteřin, ze kterých značnou část zabrala právě střelba. A to se ještě nejela trestná kola... Pro srovnání - i nejslabší muži ve sprintu byli víc než dvakrát rychlejší (poslední Dias Kenešev zvládl deset kilometrů lehce přes půl hodiny).
Zkrátka tomu, kdo u televize kleje vždycky, když některý z českých reprezentantů netrefí terč a vypadne kvůli tomu z bojů o medaile, stačí i tahle čtvrthodinka. Příště už nadávat nebude.
