Pomáháme lidem v nouzi, ta nesouvisí jen s penězi, říkají boromejky

  • 82
Většinou se o boromejkách píše a mluví jen tehdy, když zrovna ošetřují hlavu státu. "To nás pak o pomoc žádá mnohem víc lidí než kdy jindy," říká jejich generální představená Bohuslava Kubačáková o řádových sestrách, kterých je v Česku 140. Těch, kteří je žádají o pomoc, je násobně více.

Přemítám, jestli je správné, když řádové sestry pečují i o někoho bohatého a vlivného, který si z pozice svého společenského postavení může dopřát vysoký komfort a nejmodernější léčbu. Neměly by pečovat raději o nějakého bezdomovce?

Odpověď mi dává nejvyšší autorita mezi českými boromejkami, generální představená Bohuslava Kubačáková. "Poukázala na to už Matka Tereza, chudoba dnes nespočívá jen v materiálním nedostatku, ale také v tom, že je člověk sám a nemá lásku a smysl života," vysvětluje.

Jenže takových je mnoho. Jak tedy vybrat toho, komu se dostane pomoci a vyslyšení? "Snažíme se vyhovět žádostem v rámci možností. A je tu také otázka, zda bohatý a vlivný člověk není náhodnou někdy úplně sám," vysvětluje řádová sestra Angelika Pintířová. "I my někdy pociťujeme chudobu a ta spočívá v tom, že nemůžeme všechno zvládnout," dodává sestra Bohuslava.

O boromejkách se v poslední době nejvíce mluvilo v souvislosti s opatrováním prezidenta Václava Havla. Dodnes na něj vzpomínají. Pomáhaly mu z vděčnosti a z jisté občanské odpovědnosti.

Loni ošetřovaly v Lánech i Miloše Zemana. Nemohl chodit, protože si poranil koleno. O jeho zdravotním stavu dokázaly mlčet, i proto si je Zeman vybral (více o péči o současného prezidenta čtěte zde).

Historie boromejek

Původ Milosrdných sester svatého Karla Boromejského sahá do 17. století a francouzského města Nancy. Tehdy po třicetileté válce v Evropě řádil mor. V 31 letech mu podlehl také mladý advokát Josef Chauvenel. Na smrtelné posteli požádal svého otce, aby založil Dům milosrdenství, kde by bylo o nemocné pečováno. To se stalo 18. června  1652. Tehdy do něj přišlo prvních pět sester. Jméno sv. Karla Boromejského jim lidé přidali proto, že sochy tohoto světce zdobily průčelí a dvůr domu, kde sestry bydlely.

V  Česku je působení boromejek spojeno s mecenášskou činností rodiny profesora Aloise Petra Klára. Ten boromejky vyzval, aby poslaly několik z nich pracovat do jím zřízeného ústavu pro slepce. V Praze se boromejky usadily v roce 1837. Později se ukázalo jako nutné, aby si vybudovaly vlastní dům. Jejich záměr štědře podpořil kníže František Lobkowicz. Ten také pravidelně na jeho stavbě pracoval. Boromejky mají dodnes z úcty k němu uschován jeho pracovní oděv.

Dnes jsou generaláty boromejek, což jsou řídící centra, kromě Česka také ve Francii, Německu, Polsku a Rakousku. Celkem působí boromejky v 11 zemích světa.

Zdroj: www.boromejky.cz, Alena Ježková: Tichá srdce

Zaměstnávají vězeňkyně a provozují mobilní hospic

V Česku působí na deseti místech 140 boromejek. Zřizují tři zařízení. V Praze to je Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a Domov sv. Karla Boromejského. V nemocnici pod Petřínem funguje například interní oddělení, gastroenterologie nebo unikátní pracoviště, na kterém pomáhají drogově závislým do 18 let. Domov v Řepích je léčebnou dlouhodobě nemocných seniorů, ve které v rámci resocializace pracují také vězeňkyně. Třetím zařízením je domov pro seniory v Moravských Budějovicích nazvaný Dům sv. Antonína.

Boromejky také pronajímají prostory sdružením a společnostem, které v nich provozují služby související se sociální oblastí či vzděláváním. Tato situace se týká například Prachatic (hospic), Frýdku-Místku (léčebna dlouhodobě nemocných), Českých Budějovic (internát) nebo Ostravy-Poruby, kde se řádové sestry podílejí na provozu mobilního hospicu, jenž umožňuje pacientovi dožít v domácím prostředím, protože za ním ošetřovatelky a zdravotníci dojíždějí.

Kromě řádových sester pracují ve všech uvedených zařízeních i civilní zaměstnanci. "Bez nich by se naše služba neobešla," podotýká sestra Angelika.

Zatčení a žalář, i to je historie řádu

Kapitulní síň historického domu v centru Prahy, ve které si s řádovými sestrami povídám, zdobí 14 portrétů řeholnic, dřívějších generálních představených v černobílém rouchu. V minulosti se mu říkalo hábit, dnes se používá jazykově neutrálnější řeholní oděv. Tváře na obrazech rekapitulují historii českého generalátu. Je mezi nimi i obraz Bohumily Langrové a Vojtěchy Hasmandové. Jejich pohnutý příběh ukazuje, jakým perzekucím řádové sestry čelily v komunistické éře.

Jak připomíná publikace Tichá srdce od Aleny Ježkové, generální představenou Bohumilu Langrovou zatkli v lednu 1952 a ve vykonstruovaném procesu dostala 22 let žaláře. Generální představená Vojtěcha Hasmandová musela kvůli údajné špionáži a velezradě na osm let do vězení. Svoji činnost pak řádové sestry musely skrývat.

Kapitulní síň je světlá, pečlivě uklizená místnost, s několika kusy staršího nábytku. V celém domě v srdci historické Prahy panuje po ránu ticho. Takto nějak jsem si vlastně klášterní život představovala: strohost, světlo, klid. Povídání s řádovými sestrami vás ale jinak dokáže vyvést z představy instituce, která funguje více než tři století.

Kde pomáhají

Boromejky používají mobilní telefony, internet a pořídily si i kameru, aby krátká videa mohly dávat na YouTube. Ostatně kamera a mikrofony přenášejí do pokoje nemocných i každou mši z kostela, jež je součástí nemocnice pod Petřínem. Přenos modliteb mohou sledovat nemocní lidé, mezi kterými jsou i duchovní.

Modernizaci podléhá i oděv řádových sester. Před necelými 50 lety lety odložily škrobené čepce. "Byly krásné, ale zkuste si s nimi třeba věšet prádlo," říká s úsměvem Angelika Pintířová.

Mylná je také představa o uzavřenosti komunity. Byť sestry dobrovolně respektují nastavený řád, před okolím se neuzavírají a mají vlastní civilní povolání, za kterými část z nich dochází mimo klášter. Například sestra Angelika pracuje ve výchovném ústavu na oddělení pro drogově ohrožené chlapce.

Na odhalení fresek zatím nejsou peníze

Lidé si spojují fungování řádu s penězi z Vatikánu, tak tomu ale není. Řádové sestry se musí o peníze postarat samy. V komunitě žijí ze svých výplat. Vlastní peníze řádová sestra nemá. Mzdu dává do společného. Odtud pak financuje kongregace třeba chod společných domácností. Přebytky z výplat pak posílají do svých zařízení na investice.

Například u nemocnice, která hospodaří s přibližně 280 miliony korun ročně, investice za sedm let činily 48 milionů, dalších 30 milionů do oprav byly z dotací a grantů.

Sestra Angelika Pintířová

Peníze na provoz si obstarávají sama zařízení a pocházejí z prostředků zdravotního pojištění, dotací, grantů a darů. Nejvíce darů se schází v domově v Řepích, jenž ročně hospodaří se zhruba 57 miliony korun. Dary tam předloni činily 5,1 milionu korun.

"Financování našich zařízení a kláštera vždy striktně oddělujeme," podotkla sestra Bohuslava s tím, že klášter dotuje chod některých zařízení. Opačně to neplatí, protože boromejky žijí poměrně skromně. Peníze jsou třeba ve větším jen na opravy kláštera.

Třeba pod Petřínem v současném mateřinci (sídlo generální představené, kterou sestry oslovují Matko) jsou dodnes pod malbou skryty renesanční fresky. Na jejich restaurování zatím nebyly peníze. Boromejky je však sehnaly na obnovení maleb na dřevěných stropech. Můžu proto obdivovat jeden z pražských unikátů: noční oblohu na více než stoletých trámech. Takový motiv je na stropech pražských domů naprosto výjimečný.

Klášter, který je trochu jiný

Ačkoli padesát boromejek v Praze nežije v areálu podobném třeba tomu na Břevnově, ale ve třech historických domech na Malé Straně, jejich sídlo se také nazývá klášterem. "Klášter je místo, kde jsme doma," vysvětluje Angelika.

Každá ze sester má většinou vlastní pokoj, nebo bydlí po dvou. Společný oběd tvoří v Praze stejné jídlo, jaké pro zaměstnance vaří nemocnice. Večeři si připravují v klášteře. V tom, kdo nakoupí, uvaří, uklidí či vypere, se různě střídají podobně jako v rodině.

Den boromejek má pevný řád, který sestry dodržují s ohledem na svá povolání; třeba lékařky, zdravotní sestry nebo ošetřovatelky. Na druhou stranu, o každém jejich pohybu ví představená komunity. Tedy třeba i o tom, když sestra jede navštívit svoji rodinu, což ještě v minulém století nebylo běžné.

Řád sester ve všední den

  • 5:30 ranní mše
  • 6:50 společná modlitba žalmů
  • před mší svatou, nebo po ní následuje půlhodinová meditace
  • 11:30 společná modlitba žalmů
  • po 12. hodině 30minutový oběd
  • volno vyplněné prací pro dům (pokud není sestra v zaměstnání)
  • mezi 13. až 14. je hodina ticha, kdy spolu sestry nehovoří a nedělají nic, co by mohlo rušit - tato hodina slouží pro četbu Bible, osobní modlitbu nebo vzdělání
  • 17:00 až 17:30 čas pro adoraci, tedy tichou osobní modlitbu
  • 17:30 nešpory, tedy modlitba žalmů
  • půlhodinová večeře
  • necelá hodina "rekreace", což znamená společný čas (čtení, povídání si, šití, vyšívání nebo třeba hraní karet či jiných společenských her)
  • 19:15 modlitba žalmů před spaním, následuje čas na adoraci
  • 19:30 od této chvíle by měly sestry dodržovat mlčení
  • 21:30 je čas ke spánku

Na ples raději ne

Sestry sice žijí v celibátu, kontaktu s muži se striktně nevyhýbají. I když i ten má svá pravidla. "Nedokážu si třeba představit, že bych šla na ples," říká sestra Angelika. Aha, je to moc bujará zábava, napadá mě. Ale je to trochu jinak... "Tanec je spojený s nějakým osobním vztahem, má erotický podtext," vysvětluje.

Ptám se, co všechno nesmí. "Neuvidíte nás třeba kouřit," říká sestra Bohuslava. Na druhou stranu alkohol si výslovně nezakazují, opilost jim je ale cizí. "Asi by vypadalo hodně nepatřičně, kdybych se někde potácela," zamýšlí se sestra Angelika.

"Volíme si nějaký styl života, ve kterém nemáme všechno. Naší hlavní myšlenkou je pokání a smír a to vyžaduje určitou disciplínu a náš život má být prostý," podotýká sestra Bohuslava.

K boromejkám do 35 let

Řeholní oděv, jenž má slavnostní černobílou barvu (pokud je pracovní, může být jen bílý), si boromejka poprvé oblékne při prvních slibech po období noviciátu. Ten trvá dva roky. "Noviciát je obdobím intenzivního soustředění a studia o životě ve společenství. Zároveň už jím žena žije. Pokud ale pozná, že to pro ni není, může odejít," popisuje sestra Bohuslava.

Po noviciátu budoucí boromejka poprvé skládá čtyři sliby: milosrdenství, čistotu (tedy zdrženlivost a lásku k Bohu), chudobu a poslušnost.

V té době získá boromejka také své řeholní jméno jako znamení nového začátku. "Je v něm vyjádřen i její určitý životní program," popisuje sestra Angelika. Řeholní jméno může někdy působit ve srovnání s těmi běžnými v kalendáři krkolomně. Je to tím, že v celém řádu nejsou dvě sestry stejného jména; jsou proto rozmanitá.

Trvale se boromejkou žena stává složením doživotních slibů. Na ně se připravuje i několik let. "Sestrou se může stát dívka od 18 do 35 let," říká sestra Angelika.

Zaráží mě horní věková hranice. Jen velmi výjimečně se stává, že by se k řádu přidávaly ženy vyššího věku. "To, že do řádu vstupují mladí lidé, je přirozené," říká generální představená. "Pokud si do čtyřiceti let organizujete v životě všechno sama, je pak velmi obtížné přizpůsobit se životu ve skupině, ustoupit, začít tolerovat druhé a žít společně," popisuje sestra Angelika, která se pro život u boromejek rozhodla ve 14 letech.

Ženy, které chtějí vstoupit do řádu, nemohou mít závazky v podobě dětí nebo manžela. Vstupují totiž do jiného partnerství. "Každá sestra přijala pozvání od Boha ke snoubeneckému vztahu. To, co by jí doplnil manžel, doplňuje Bůh," vysvětluje sestra Angelika podstatu slibu čistoty.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video