Zuzana Bydžovská už má doma tři lví sošky: za snímky Venkovský učitel, Mamas & Papas a za roli zpíjející se matky v Gymplu. Tato komedie Tomáše Vorla staršího měla premiéru v roce 2007 a předcházela Vejšce.
Existuje něco jako herecká paměť, abyste si po sedmi letech vybavila, jak vaše postava z Gymplu vypadala, jednala, mluvila, a vy jste mohla do téže role rovnou vstoupit znovu?
Netuším. Vím, že od Gymplu uplynuly roky, že ona funguje dál nebo se alespoň snaží to dokázat. Ale že coby matka vidí, jak se mladší bratr řítí přesně ve stopách staršího, včetně slabosti pro graffiti. Možná je to herecká paměť, nevím.
Podívala jste se před natáčením Vejšky na Gympl znovu?
Znovu? Vždyť já jsem celý Gympl ještě nikdy neviděla. Televize u nás doma sice běží, ale doopravdy si k ní sednu, jen když dávají Vraždy v Midsomeru. Dokonce už jsem vzala na milost i nového inspektora Barnabyho.
Vaše hrdinka ve Vejšce dospěje až k totálnímu rozpadu osobnosti. Ale traduje se, že herečky chtějí vypadat krásně - nevadí vám zosobňovat naprostou trosku?
Proč? Dělám to tak, protože tak to je, ostatně moje hrdinka není jediná, kdo si tím projde. Navíc já u filmu vůbec nevnímám, jak to vypadá na monitoru nebo jestli se to vystřihne. To pak řeší až bulvár, když k fotografiím z natáčení přidá výkřiky, že prý jsem nemocná, zlomená, osamělá.
Ani to vám nevadí?
Myslíte ten fakt, že bulvár si z toho vytěží, co se mu hodí? Kdyby mi to vadilo, nemohla bych hrát vůbec. Jestliže už roli přijmu, nemyslím na to. Pro mě je to prostě postava, se mnou nesouvisí.
Když herec získá Oscara, prý se telefony z Hollywoodu netrhnou. Má stejnou moc i Český lev?
Člověk je samozřejmě rád, že dostane cenu, ale já jsem nikdy nepochopila, jakým řízením se to stane. Jak to mohou změřit - přece to není stejné jako na lyžích, kde vyhraje nejrychlejší jízda. A Hollywood nevolá, zklamu vás. Nicméně k hereckému Lvu patří výlet na festival do Cannes, takže řeším, koho z rodiny vzít, aby se prostřídali.
Herečka v Cannes, to znamená róby, klobouky, šperky?
Vůbec ne, já se neztotožňuji s názorem, že herečka má za všech okolností reprezentovat svým zjevem. Chodím čistá, zakládám si na tom, co si myslím, ale nehodlám předstírat i mimo roli. Já prostě odmítám hrát herečku.
Několikrát vás obsadila Alice Nellis - do filmů Mamas & Papas, Perfect Days, Revival i do právě natáčených novinek Andělé a Sedmero. Věříte jí?
Věřím. I kdyby měla v ruce špatný materiál, povýší ho. Spojuje intelekt i emoce, je chytrá, múzická. Obrovsky schopná, to je nejvíc, co můžu říct.
A taky vždycky slunečná, alespoň tak působí navenek.
Já vždycky vím, jak jí ve skutečnosti je, ani si to už nemusíme říkat. Rozumím jí, práce je obrovská svoboda, zapomeneš v ní na svůj život, vlastně ti dává život navíc.
Teď spolu točíte pohádku Sedmero. Princeznu tam zřejmě nehrajete.
Čarodějnici! Dobrou čarodějnici, která nosí na hlavě obrovské rezavé výtvarné dílo. V létě jsme točili v takové chýši, měli jsme s sebou děti, k tomu dvacet koček, ale s Alicí Nellis to šlo. A kdykoli jsem měla dojem, že už nemůžu, řekla mi: Vzpomeň si, jak ses v Mamas & Papas potápěla!
Kdysi jste mi řekla, že věk osvobozuje. Trváte na tom?
To tvrdil moudrý pán, který mě učil latinu. Že když zestárnete a opustí vás chtíč, najdete svobodu. Na druhou stranu se těžko žije, jakmile ztratíte to, co v sobě nosí dítě. Ale přirozené stárnutí je vlastně milosrdné, člověk už umí oddělit podstatné věci od nepodstatných. Já v pubertě hrozně toužila po drahém oblečení - a podívejte na mě teď, stačí mi pohodlné větší boty.
Takže to pořád platí?
Tělo se mírně rozpadá; je dobré, dokud se na ně člověk může spolehnout. A jinak vlastně pořád poznává, co je v životě opravdu důležité. Zažíváme pubertu vlastních dětí, vidíme, jak potomci své rodiče lisují, a když je nejhůř, co pomáhá?
Nevím. Poraďte.
Vzpomenout si na sebe v jejich věku. To osvobozuje.
4. listopadu 2013 |
