RECENZE: Vinohradský Jindřich IV. bloudí daleko od strakatého dneška

Do pražského Divadla na Vinohradech se po letech vrátila již klasická hra italského dramatika Luigiho Pirandella Jindřich IV. V roli pomatence, který se vžil do postavy římského císaře exceluje Jiří Dvořák.

Záběr ze hry Jindřich IV., kterou uvádí pražské Divadlo Na Vinohradech | foto: Viktor Kronbauer

Jindřich IV. se nehraje na Vinohradech poprvé, hlavní roli v zajímavém psychologickém dramatu s historickými prvky ztvárnil před lety Miloš Kopecký či ještě dříve Václav Vydra starší.

Pirandello rozvinul příběh muže, který po pádu z koně trpí utkvělou představou, že je německým panovníkem Jindřichem IV., tedy římským císařem druhé poloviny 11. století, který celý život bojoval o svůj trůn a přetahoval se o vliv s církevní mocí.

Okolí pomateného muže v bludu dlouhodobě udržuje a přistupuje na jeho hru. Společně s ním tak řeší spory s papežem Řehořem VII., boj o investituru a mezi sebou pak třeba dobový způsob osvětlení trůnní síně či co nejvěrnější historický oděv po případné hosty.

Pirandello nastiňuje otázku, kdo je vlastně skutečný blázen. Zda stačí, když společnost člověka za blázna pouze považuje, a jak je snadné zaměnit masku za skutečnou identitu. Hra patří k vrcholným dílům italského držitele Nobelovy ceny, kterého k tématu inspirovaly i dobové příběhy ztráty paměti veteránů první světové války.

Režisér Michal Vajdička obsadil do titulní role Jiřího Dvořáka. A volba to byla vynikající. Právě Dvořák hru táhne. Jeho dobové monology dokonale kontrastují s mluvou "normálních" současných postav. Osamocenost hrdiny v uzavřeném světě navíc skvěle ilustruje i zajímavě zvolená scéna. Jindřich IV. přebývá v upraveném kontejneru obklopeném neutrální modrou zástěnou jako v jakési nakašírované skořápce.

Jindřich IV.

60 %

Divadlo Na Vinohradech

premiéra 20. prosince 2013

režie: Michal Vajdička

hrají: Jiří Dvořák, Andrea Elsnerová, Pavel Batěk, Otakar Brousek ml., Václav Vašák, Ladislav Zacharník, Daniel Bambas, Ondřej Rychlý a další

Vajdička skvěle pracuje s napětím a Jindřichův první příchod dostatečně odkládá. Moment, kdy se ve svém kajícnickém rouchu poprvé objevuje, tak působí jako náhlé zjevení ducha středověké minulosti. A stejná dramatizace zafunguje i napodruhé, když před překvapeným panovníkem ožije socha jeho ženy.

Hra si však bohužel takový tah neudrží. Hlavně v závěru, kdy přichází hrdinova katarze, dostatečně negraduje a divák neodchází ohromen, spíše ztracen v množství dialogů ostatních postav.

Inscenace tak zřejmě doplácí na přílišnou snahu uvrhnout do kontrastu Jindřichův vnitřní svět s pletichami a nářky ostatních. Historický nádech a Jindřich sám totiž okolní obrazy doslova válcují. Jindřich je skutečně "daleko od strakatého světa dnešní doby".