Svézt se ve čtyřbobu obyčejný civil nesmí, bez licence vás komisaři na trať nepustí.
Pocity z jízdy až stopadesátikilometrovou rychlostí vám ale závodníci ochotně vylíčí: "V nejprudší a nejrychlejší zatáčce na tebe působí až pětinásobek gravitace," popisuje Jan Mottl, který donedávna taky závodil a dnes zdarma vypomáhá na bobistickém svazu jako sekretář. Jen pro představu: pětinásobné přetížení je téměř podobná síla jako při kosmickém startu.
Čtěte ve čtvrtek
Jak trénují čeští bobisté na suchu? V čem je vylhaná komedie Kokosy na sněhu? Čtěte v magazínu.
Poznávací znamení bobisty na pláži nebo v sauně: plochá jizva po spálenině na rameni nebo lopatce, slangově razítko, následek odřeniny po překlopení bobu. Říká se proto: když nespadneš, nejsi bobista.
"Z dráhy se dneska už nevypadává, protože jsou konstruovány do céčka. Když vyjedeš moc vysoko, spadneš do koryta," říká Mottl. Nejohroženější je při pádu ten poslední – brzdař. "Tam když jsem spadl, helmou jsem škrtal o led, bylo to o otřes mozku."
Brzdař má zásadní roli v cíli, musí za to vzít, až tříšť lítá. Na internetu je k vidění třeba záznam, kde italský brzdař u čtyřbobu zdánlivě zaspal, a dopadlo to hrozně.
"Nezaspal," vysvětlí to pilot českého olympijského čtyřbobu Jan Vrba, tu historku zažil osobně: "To bylo v La Plagne, blbě naskočili, brzdu si přitom zasedli. Vyletěli na konci do závěje, tak osmdesátkou. Byli trochu potlučení, nějaké zlámané prsty tam byly..."
