Češi se začínají vzdělávat v oblasti krásného umění, pochvaluje si módní...

Češi se začínají vzdělávat v oblasti krásného umění, pochvaluje si módní návrhářka. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Blanka Matragi: Češi se už naučili utrácet za luxus

  • 91
Workoholismus, hyperaktivita, široký záběr? Při rozhovoru s ní vyplouvá na povrch jedna méně známá vlastnost: optimismus. V riziku vidí příležitost, v českých podnikatelích mecenáše, v libanonských skladech zbraní zase potenciální prostor pro hromadnou dopravu. Hlavní je překvapit, přijít s nápadem, tvrdí módní návrhářka Blanka Matragi.

Co byla první věc, kterou jste ušila?
V dětství jsem si šila na panenky. To mi byly čtyři nebo pět. Sama jsem si také vyráběla oblékací princezny: nakreslila jsem na karton siluetu i šaty, vystřihla a následně různě kombinovala.

Šila jste i na sebe?
Ano, později jsem rozstříhala tatínkův svatební oblek a ušila si z něj bundu a šortky.

Už tehdy jste tušila, že budete návrhářka?
Spíš chtěla dělat něco výjimečného, potkat zajímavé lidi, dostat se dál do světa. Vysočina, kde jsem se narodila, mi byla malá.

3x o nové kolekci

Kdy ji uvidíme?
Se společností Central Group připravujeme k jejím 20. narozeninám galavečer ve prospěch Nadačního fondu pro zdraví dětí. Bude to už 13. února, takže jsem zavalená skicami modelů, maketami sálu, smlouvami a set kartami modelek.

Hlavním motivem je bájný fénix. Proč?
Nejdříve jsem se zamilovala do motivu jeho ochranářských křídel. Proto na šatech uvidíte nejen krásné kolorované peří, ale i autorské krajky evokující právě křídla. Později jsem si ale uvědomila, že fénix pro mě symbolizuje daleko víc. Skrze své znovuzrození odráží dnešní realitu, kdy o sebe pečujeme revitalizujícími séry, podstupujeme detoxy a neustále něčím "restartujeme" svůj organismus.

Vstupenky jsou ale vyprodané.
Klíčové modely půjdou po přehlídce rovnou do vitrín na mé výstavě v Obecním domě. Stane se z ní tak solidní retrospektiva mé tvorby - od motýlích šatů přes kolekci inspirovanou kubismem a op-artem až po modely vzdávající hold legendárnímu fénixovi. Kolekce ready-to-wear pak bude v prodeji i v mém butiku a na e-shopu.

Vice informací o připravované akci a tvorbě designérky najdete zde nebo zde.

Od rodičů jste se odstěhovala už v osmnácti. Jak jste ten nový začátek zvládla?
Rodiče nás všechny tři holky vedli k naprosté samostatnosti. Kosily jsme trávu, prádlo praly v řece. V osmi letech jsme uměly samy zatopit v pilinových kamnech. Na stole byl vždycky lísteček s pokyny, a než naši přišli z práce, musely jsme vše obstarat. Takže když jsem šla v osmnácti na privát do Železného Brodu, zvládla jsem se o sebe postarat. Sama jsem si byt zařídila, doteď umím zrestaurovat starý nábytek i čalounit.

V Praze jste studovala VŠUP. Ovlivnila škola styl vaší tvorby?
Styl, to je pro mě životní postoj, přístup. To, kam se chceme zařadit. Ať je to avantgarda nebo luxusní současná móda. Škola mi dala spíš základy, od průmyslového zpracování po originální návrhy a šití v dílně. Každý semestr jsme měli možnost jít na praxi, dohromady dvanáct stáží.

Vzpomenete si na některou?
Ráda vzpomínám na všechny: v píseckém Jitexu, jihlavské Modetě, v OP Prostějov... Zúčastnila jsem se také přípravy kostýmů k filmu Kráska a zvíře, při tom jsem se setkala s úžasnými lidmi: s režisérem Jurajem Herzem, s Theodorem Pištěkem a dalšími výtvarníky, s vizážisty. Otevřelo mi to obzory, ostatně film ovlivňuje svět a s ním i módu – například loni se úspěch filmu Velký Gatsby v kolekcích návrhářů projevil návratem k art decu.

Po vysoké škole jste na dlouho "zmizela" v Libanonu. 
Odjela jsem tam za manželem a už zůstala.

Nenapadlo vás někdy, že soužití lidí dvou odlišných kultur i vyznání může být problém?
Zrovna včera byla u mě v butiku dívenka, která si přála svatební šaty se šálem pro zahalení vlasů a šíje. Bude se vdávat v Praze v mešitě, protože ví, že kdyby se jejich manželství rozpadlo, bude mít nárok na dědictví po mužově rodině. Já neměla čas přemýšlet. Vzali jsme se na pražské radnici a vůbec jsem neřešila, že kdybychom se rozešli, měla by naopak rodina mého muže nárok na vše, co jsme spolu nabyli.

Ta představa vás neděsila?
Ne. Nepracuju kvůli hromadění bohatství. Dávám do všeho maximum úsilí a nezáleží, za kolik prodám. Nedívám se dozadu, nebilancuji. Ztotožňuji se s čínskou filozofií – ve chvíli, kdy si člověk vybuduje známé jméno, tak si ho změní a zkusí, jestli se bude schopen znova prosadit. Teď, když je po třiceti letech značka Matragi pojem, by mě zajímalo, jestli bych byla stejně úspěšná, kdybych navrhla anonymní kolekci pro nějaký řetězec.

Přišla jste na recept, jak se dnes na trhu prosadit?
Přijít s něčím výjimečným, praktickým nebo něčím, co potěší. Před deseti lety nikdo nepotřeboval energy drinky. Pak se svět zrychlil, začalo se hodně pracovat v noci a jejich vynálezce jen uměl rychle zareagovat na tento nový trend. Proto taky uspěl. Já zjistila, že nejlepší nápady ze mě padají, když pracuju pod tlakem. Jakmile člověk nad něčím až příliš dlouho bádá, zabředne. A tak často šaty či skleněné lustry vznikají podle prvních rychlých skic, které vytvořím v okamžiku "osvícení".

Pod tlakem jste pracovala i v době libanonské války.
I když mi všichni psali: Přijeď, je tam nebezpečno, zavřela jsem se do ateliéru. Jsem bojovnice, myslím, že bych šla bojovat i na jinou planetu. V Libanonu a v zemích Perského zálivu jsem za války pracovala pro bohaté a mocné, a tak jsem mohla dát práci těm nejchudším. Měla jsem kolem sebe skvělý tým, což byl jeden z důvodů, proč jsem před válkou neutekla, ani když náš salon po pádu bomby vyhořel.

Nebránil vám ani pud sebezáchovy?
Jednou u mě byla švadlena - stážistka, tři dny jsme zůstaly uvězněné ve sklepě. Bez prostředků, bez elektřiny. Pak odešla s tím, že se už nikdy nechce dostat do podobné situace. Ale za dva roky se vrátila. Život je risk.

Vizitka

  • Narodila se 20. 2. 1953 ve Světlé nad Sázavou.
  • Vyučila se broušení skla ve sklárnách Bohemia, v Železném Brodě vystudovala Uměleckoprůmyslovou školu sklářskou, v Praze VŠUP, obor oděvní výtvarnictví.
  • Od roku 1980 žije s manželem v libanonském Bejrútu, v roce 1982 zde otevřela módní salon Blanka Haute Couture.
  • V roce 2003 dostala od Senátu ČR a ministerstva zahraničních věcí titul Významná česká žena ve světě.
  • Napsala knihy Blanka Matragi a Jedu dál.

Viděl to tehdy stejně i váš manžel?
Ale ano. Od začátku mě nesmírně podporoval. Vždycky viděl můj potenciál. Byl ředitelem stavební firmy, ale já potřebovala pomoc s organizací chodu salonu. Takže kvůli mně opustil svůj obor, obětoval vlastní kariéru. Určitě to nebylo lehké, což podle něj není dodnes... Kolem mě je velký chaos a on ho dává dohromady.

Nabízí se otázka: nemají muži v arabských zemích vždycky hlavní slovo?
Je to strašně individuální. Všechny moje klientky mají univerzitní vzdělání, jsou soběstačné. I když se vdají a mají děti, podporují různé nadace nebo pracují. Jako designérky, profesorky. Jsou emancipované, záleží na každé z nich, co si prosadí.

Utrácejí za šaty víc než Češky?
Je pravda, že Libanonky chtějí vypadat perfektně za všech okolností. V našem ateliéru se pracuje v bílých pláštích; když švadleny odcházejí, často je ani nepoznám, jak jsou vystrojené. Celý plat dají za designovou kabelku nebo boty. V posledních letech se ale situace trochu obrátila, lidé v Libanonu začínají šetřit, válka a politická nestabilita je naučila opatrnosti.

A Češi?
Mám pocit, že ti, co vydělávají velké peníze, jako by se přesytili auty, byty, hodinkami. Začínají se vzdělávat v oblasti krásného umění. Stávají se sběrateli, ochotně investují do designových věcí a podporují zajímavé projekty. Jako by se dnešní doba trochu vrátila k éře mecenášství Rudolfa II. Jenže dnes to nejsou panovníci, nýbrž investoři, kteří podporují umělce. Skvělým příkladem je pro mě revitalizace ostravských Vítkovic. 

Zní to trochu...
...pohádkově, já vím. Ale je to tak. Díky své tvorbě se setkávám s bohatými lidmi a můžu sledovat, jak se chovají. Samozřejmě se najdou i negativa. Třeba v Libanonu se běžně akceptuje držení nelegálních zbraní. Kdykoli se najde osvícenec, který by je chtěl omezit, zabijí ho. Celá země je podvrtaná chodbami, kde jsou zbraně uložené. A tak mě napadlo, že by v jednom z těch tunelů mohlo být metro. To by byl světový unikát! Libanon je maličký, ale doprava je tam svízelná. Kdyby se metro postavilo, cesta od úžasného římského chrámu v Baalbeku do Jeruzaléma by trvala odhadem třicet minut. Zemi by to prospělo a ještě by někdo dostal Nobelovu cenu. A tečka.

29. března 2013

Reportáž z otevírání butiku Blanky Matragi v Praze.