Národní tým na domácím šampionátu šlapal jako hodinky, a jelikož ovládl také předchozí dvě mistrovství, útočil na zlatý hattrick. O „neúspěchu“ rozhodl zřejmě neuznaný gól Vladimíra Martince v posledním zápase proti Sovětům. „Zlatý hattrick jsme udělali, ale máme stříbrné medaile,“ má i po letech jasno Pavel Richter, hokejový expert a tehdejší nováček reprezentace.
Zlatý úspěch z roku 1972 pamatovala pětice hráčů – Ivan Hlinka, Vladimír Martinec, Oldřich Machač, Jiří Bubla a brankář Jiří „Fakír“ Holeček, kterého museli trenéři Gut a Starší hodně přemlouvat, aby se ještě naposledy porval v dresu národního týmu o zlatou medaili. Nakonec se popáté stal nejlepším brankářem mistrovství světa.
Základní skupinou prolétli obhájci loňských dvou triumfů bez ztráty bodu. Východním i západním Němcům nastříleli osm branek (8:0 a 8:2), Švédy porazili 3:2, Finy 6:4, a Ameriku dokonce 8:3. Proti Kanadě se národní tým blýskl výsledkem 5:0. „Žádné mužstvo na světě by proti takovému výkonu neobstálo. Holečkovi se snad ani nedal vstřelit gól!“ složil Čechoslovákům poklonu prezident NHL John Ziegler, který zápasu přihlížel z tribuny holešovické Sportovní haly.
Z osmičlenné elitní skupiny znamenal největší hrozbu pro domácí hokejisty Sovětský svaz, na jehož lavičce se poprvé představil „železný a zlatý“ trenér Viktor Tichonov. „Úspěchy, kterých dosáhl, motivovaly také naše trenéry a hráče. Pokud chtěli sborné konkurovat, museli přistoupit na nejvyšší náročnost přípravy,“ vyjádřil se prezident ČSLH Tomáš Král, když loni na podzim legendární trenér zemřel.
První střetnutí se Sověty národní tým zvládl poměrem 6:4, když rovněž dosud neporaženou sbornou poslal hattrickem do kolen František Černík. S plným počtem bodů postoupili Čechoslováci do dalšího kola, kde se tentokrát střetli se třemi nejlepšími týmy – Švédskem (6:1), Kanadou (3:2) a Sověty.
FaktaMS 1978 Československá soupiska Finálové pořadí: 1. Sovětský svaz, 2. Československo, 3. Kanada, 4. Švédsko, 5. NSR, 6. USA, 7. Finsko, 8. NDR |
K vytouženému třetímu titulu mistrů světa za sebou stačilo neprohrát se Sovětským svazem o více než jeden gól. V opačném případě by Tichonovovi svěřenci předběhli Čechoslováky díky lepšímu skóre.
„Balderis, ďábelsky rychlý Lotyš ve službách sborné, dostane přihrávku na červenou čáru, protáhne se mezi našimi beky a je to 0:1,“ přibližuje Miloslav Jenšík počátek československého zklamání ve své knize Devatero hokejových zastavení.
Rozhodující moment zápasu přišel v poslední minutě druhé třetiny.
Vladimír Martinec vystihl soupeřovu rozehrávku a sám se řítí na Treťjaka. Na poslední chvíli ho podráží obránce Vasilijevs, takže český útočník končí i s Treťjakem v brance. Ale zdá se, že ještě předtím přešel puk brankovou čáru! To signalizuje také hlavní rozhodčí Pierce, ale ruský brankář se zlobí.
Po diskusi s brankovým sudím, který si není brankou jist, mění Pierce své dřívější rozhodnutí a gól neuznává. „Bochník (Jiří Novák, pozn. red.), který projížděl asi čtyři metry od místa mého pádu, po zápase přísahal, že viděl puk za brankovou čarou,“ vzpomíná na situaci po letech Martinec.
Co naplat, ve třetí třetině národní tým prohrává už 0:3 a k titulu jej dělí dva góly. Ivanu Hlinkovi se ještě v závěru podařilo snížit na 1:3, ale to hokejistům nestačí. Sovětský svaz má v tabulce sice stejně jako Československo 18 bodů, ale o titulu soupeře rozhodne lepší skóre.
Stříbrná medaile z domácího mistrovství světa v roce 1979 je úspěch. Ale neměl Martincův „gól negól“ platit? „Kdyby bylo video, tak jsme mistři světa zase,“ nepochybuje Richter.
