Pro náš letecký výlet jsme zvolili trasu Praha - Brno - Mikulov - Vídeň - Maribor - Zadar a Primošten, zpátky pak podél chorvatských ostrovů přes poloostrov Istrie do Terstu.
Zmapovat z letadla jsme chtěli i jaderské pobřeží severní Itálie, kam také každoročně míří tisíce českých turistů. Noc jsme plánovali strávit v Benátkách, návrat do Česka pak přes Lago di Garda, Brennerský průsmyk, Brixen a Innsbruck. Člověk však míní, počasí mění, a tak jsme část trasy museli oželet.
Na okruh se svolením
Počasí nám cestu do oblíbené slunné destinace Středoevropanů opravdu neusnadnilo. Když jsme ráno dorazili na příbramské letiště, na odlet to nevypadalo. Těžké mraky, prognóza neradostná. Nevzdáváme se a dobře děláme. Po poledni se povětrnostní podmínky umoudřily, sedáme do kokpitu a rychle vzhůru. I tak jsme z příbramského letiště startovali s notným zpožděním. Snad se dnes dostaneme alespoň do Zadaru a chorvatské pobřeží zmapujeme až zítra.
Dynamic WT 9 LSA, jednomotorový sportovní letoun, který nás odnesl do Chorvatska a přes Alpy zpět do Čech.
Plánu zmapovat shora cestu, kudy do Chorvatska jedou automobilisté, jsme se však chtěli držet co nejvíce. Po krátkém vyjednávání s řízením letového provozu ruzyňského letiště dostáváme svolení k průletu částí jeho kontrolní zóny, Příbram tedy necháváme za zády a míříme na začátek stále ještě nové části Pražského okruhu.
Na dohled obchodnímu domu IKEA točíme a vydáváme se stejně jako řidiči na okruhu přes údolí Berounky a Vltavy a dál na Lahovice a Komořany. Nad námi v bezpečné vzdálenosti proletí přistávající airbus, my kopírujeme dálniční estakádu se zbytky vody z nedávných povodní všude kolem. Za chvíli se silnice portály tunelů zakusuje do kopců na druhé straně údolí. Pak se stuha Pražského okruhu objeví znovu a brzy se napojuje na brněnskou dálnici. Vpravo z lesů vykukuje Sázava.
Most přes Berounku před soutokem s Vltavou. Ano, užší tok vpravo je skutečně Vltava za Zbraslaví.
Počasí na Vysočině přináší víc zatáček, než se mému žaludku líbí. Když se k tomu přidávají turbulence, je to vážně radost. Fotky jsou roztřesené, teprve po nastavení času na osmisetinu si fotoaparát s vibracemi poradí. Kamera však vytrvale stávkuje a na monitoru si musíme vystačit s hláškou "Connecting camera".
Tip na dovolenouChtěli byste také do Chorvatska letecky? Na Dovolená.iDNES.cz můžete vybírat z více než tisícovky takových zájezdů. |
Silou vůle fotím Želivku a okolí, na známý motorest Naháč už mi nezbývá morálka. "Mám ti ho obletět?" ptá se Jiří. Pochopí rychle, že v žádném případě, a tak raději volí ústup a za několik nekonečných minut se kola dynamicu roztočí o trávník havlíčkobrodského letiště. Půlhodina na čerstvém vzduchu mi vrátila barvu, to nejhorší mám za sebou. Jiří si pochutnává na bagetě, já zůstávám u pár loků vody.
Konečně slunce
Jdeme znovu nahoru. Kamera se umoudřila, ale až večer zjistíme, že to by jen další její šprým, paměť totiž najdeme po připojení na notebook prázdnou. Naštěstí si svoje lepší dny schovala na pobřeží Jadranu, video najdete v dalším článku.
Pálava, kraj vínu zaslíbený. Silueta zříceniny Dívčí hrady nad nádržemi Nové Mlýny se stala symbolem filmu Náš dědek Josef s Bohušem Záhorským v hlavní roli.
Teď však před sebou máme teprve Masarykův okruh brněnské Grand Prix, za ním Brno s jeho nedávno otevřenou nejvyšší budovou v Česku a na rozloučenou s vlastí obkroužíme Pálavu s nádržemi Nové Mlýny a Pavlovskými vrchy, Mikulov s jeho zámkem a Lednici se zámkem a minaretem. Po mezipřistání v Břeclavi přelétáme hranici do Rakouska. "Za tohle by nás za bývalého režimu sestřelili," poznamenává suše do interkomu pilot a má pravdu.
Boj s turbulencemi se projevuje, bojuji se spánkem. Kdybych skutečně usnul a vzbudil se právě teď, nebudu mít pochyby, kde jsem. Kam oko dohlédne, trčí z rovin kolem Vídně desítky, možná stovky větrníků. Naštěstí tenhle neradostný pohled přebíjí zlepšené počasí. Na rozdíl od zamračeného Česka krajinu směrem na Maďarsko prosvěcuje slunce, jen tu a tam se objeví mrak.
Rakousko nelze ze vzduchu nepoznat - větrníky větrných elektráren jsou v téhle jeho části snad na každém kroku.
A další desítky tříramenných spoutávačů větru.
Do letového plánu jsme přidali Balaton, paní Colombovou české turistiky. Skoro všichni o něm mluví a skoro nikdo tu nebyl. Než se na obzoru zaleskne tohle sto kilometrů dlouhé jezero, přebírají si nás dispečeři z řízení letového provozu nejbližšího maďarského letiště. Roztomilé uherské angličtině není skoro rozumět. "Say again, please!" slyším ve sluchátkách Jiřího hlas.
Nad Balaton vlétáme z boku od severozápadu mezi nejspíš jedinými dvěma kopci široko daleko. Překvapí nás nazelenale mléčný samet hladiny, na níž jsou jako ostrovy rozeseté lesklé mapy zčeřené vody, každá o rozloze několika fotbalových hřišť. Nad jižním cípem jezera se stáčíme na jihozápad ke slovinskému Mariboru a po chvíli necháváme Balaton za sebou.
Na fotografii to není tak vidět, ale voda maďarského moře, jak se Balatonu přezdívá, je sametově těžce zelenkavá. Jako byste do něj napustili tisíce hektolitrů brokolicové instantní polévky.
S větrem o závod
Všude kolem nás panuje klid a mír, podvečerní slunce prozařuje nedohledné maďarsko-rakousko-slovinské roviny nakrájené tisící políčky na malé barevné pásky. Dohlednost až na obzor.
Začínám si let užívat. S mírným větrem v zádech letadlo šlape jako hodinky, sedí ve osmisetmetrové výšce jako přibité, turbulence jsou už od Mikulova pojem neznámý. "Podívej, rychlostní rekord!" ozve se náhle ve sluchátkách. "Takhle rychle jsem s tím ještě neletěl," ukazuje Jiří s úsměvem na display na palubní desce rychlost 270 km/h a vysvětluje, že je to právě větrem, který nás tlačí kupředu společně s vrtulí motoru Rotax.
Po turbulencích nad Českem je klidný let nad prosluněnými rovinami Rakouska a Maďarska opravdová lahoda. Zde krátce po vylétnutí z Balatonu. Ono je to ale vlastně docela symptomatické: tou dobou byla situace na domácí scéně v Česku po pádu Nečasovy vlády vskutku turbulentní, nemůžeme proto počasí vyčítat, že se chovalo podobně...
Poklidně ukrajujeme krajinu směr Maribor, kde se napojíme zpět na silniční trasu Mikulov - Maribor - Zagreb. Do sluchátek zaléhá jen tlumený zvuk motoru, jinak klid a mír. Mlčky sledujeme krásu pod a před sebou, na co taky slova. Po dvou hodinách od startu z Břeclavi se objevují kopce nad Mariborem a brzy nad dálnicí A4 na Zagreb přistáváme.
Ospalé mariborské letiště nás vítá jen s jedním airbusem na ploše a i ten po chvíli vzlétá. Museli jsme mu z cesty, jeho motory by nás odfoukly jako peří. Volskswagen s nápisem Follow me nás zavede na stojánku.
Virtuální letLetadlem do Chorvatska  Kliknutím otevřete mapu letu Zaleťte si s námi do Mariboru virtuálně prostřednictvím Google Earth. Stáhněte si GPS záznam trasy. |
Teď už jen protáhnout kosti namačkané v maličkém kokpitu do dvojitého vé, přivázat pod křídla pneumatiky zalité betonem, aby letadlo neodkráčelo ze stojánky do plotu, kdyby v noci přišel vítr. Zanecháváme naše letadélko Káně opuštěné na ploše, je šest hodin večer, čeká nás ubytování, večeře a příjemná vycházka po Mariboru.
Jako létající robot
Snídaně je na rozdíl od snídaní v českých hotelích podobné kategorie bohatá, všechno čerstvé a z konvice s nápisem Coffee teče skutečně kafe. Po snídaní nás taxi za velmi rozumnou cenu dopraví na letiště zalité sluncem, příjemných 23 stupňů nás přiměje sundat bundy. Letištní formality jsou za námi, teď už jen vyčistit sklo kabiny od zaschlých kapek deště ze včerejška a seskládat tělo do kokpitu.
Na rozdíl od včerejška se zlepšuji v dovednosti, jak do miniprostoru, který mám k dispozici, dostat všechno, co potřebuju. Dalekohled pověsit na knipl, mezi nohy foťák a satelitní telefon pro přímý vstup do vysílání Českého rozhlasu, na palubní desku přijímač telefonu a logger GPS.
Po startu z Mariboru jsme zanedlouho na slovinsko-chorvatské hranici. Pod námi ji překonává i dálnice Maribor-Zagreb.
Tohle už je chorvatská dálnice A1 mezi Zagrebem a Karlovacem.
Mezi stehna zapíchnout ještě mobil (opravdu se jím dá za letu dovolat domů), nabíječku vyvést do zásuvky na palubce. Do jednoho ucha sluchátko satelitu, do druhého sluchátko mobilu. Přes oboje pak palubní sluchátka, která tlumí řvoucí motor a hlavně v nich slyším pilota. Přes to všechno pak čtyřbodový bezpečnostní pás.
Do držáku před sebou zacvaknout iPad, který slouží jako monitor a ovladač kamery pod letadlem. Do kapsy na boku vsunout blok na poznámky pro článek, do něj zastrčit propisku. Když spadne na podlahu, je po psaní. Za sedačku lahev s pitím a někam poblíž také prázdnou lahev od ledového čaje: má totiž široké hrdlo a u benzinky na toaletu se za letu stavět zkrátka nedá.
Po stopách Vinnetoua
Krátce před desátou se pod námi asfaltová dráha mariborského letiště rozběhne vzad a my se přes dálnici A4 (po ní do Chorvatska nejspíš pojedete i vy, mariborské letiště uvidíte po levé ruce) zvedáme směrem k Zagrebu a Plitvickým jezerům.
Jeden z vodopádů spojujících jezera mezi sebou. Možná právě tady hledal svůj poklad lotr Cornell v podání Herberta Loma, anglického šlechtice s českými kořeny.
Před námi stále slunečno, výhled do daleka, jen tu a tam nás míjejí našlehané chomáče cukrové vaty mraků. Dálnice se po chvíli zařezává do hor na slovinsko-chorvatské hranici a mizí v tunelu. O tři sta metrů výš ji následujeme i my, míříme k Zagrebu. Za necelou hodinu ho míjíme po levé ruce, krátce nato slavíme první úspěch dneška: po komunikaci se záhřebskými letovými dispečery povolen přelet Plitvických jezer. Zvedáme, jezera jsou schovaná mezi horami: ze severu k nim přiléhá pohoří Mala Kapela, z jihozápadu Plješevica. Krása, která se pod námi za chvíli vynoří, se nedá popsat.
Pilot Jiří PrušaLet do Chorvatska jsme mohli uskutečnit díky nabídce Jiřího Pruši, který pilotuje malá sportovní letadla již řadu let. Pro iDNES.cz letěl už před rokem po Česku (článek najdete ZDE). Jiří Pruša bloguje také na iDNES.cz a vydal knihu Abeceda reálného socialismu, v níž slovníkovou formou a vtipy připomíná pojmy z doby husákovského temna.  |
Tmavě tyrkysová v lesích poschovávaná a kaskádami pospojovaná jezera, v Česku nesmrtelně spojená s populární filmovou sérií o Vinnetouovi, jsou navlečena jako smaragdy na horní tok řeky Korany. Uděláme nad nimi jeden oblet, pravé křídlo jako by se skoro dotýkalo hladiny.
Škoda, že nás tlačí čas, na druhou otočku si musíme nechat zajít chuť, nabíráme opět směr Jadran. "Plitvička jezera mission completed?" ozývá se ve sluchátkách hlas dispečera, který nám povolil přelet. Vidí na radaru, že jsme už na cestě od nich k Zadaru. "Beautiful, thank you so much!" odpovídá Jiří a směje se na mě. Lidský prvek v té technokratické letecké komunikaci je vzácný jev.
Vtom zadrnčí satelitní telefon. Radiožurnál, zkouška spojení. Máme se ozvat ze Zadaru. Ozveme, ale ne tak, jak bychom si přáli. Zatím však vše podle plánu, pod námi se vine dálnice A1, po níž jedou ti automobilisté, kteří míří do Dalmácie a jižněji. Objevuje se pohoří Velebit, které se jako obří lem zvedá z roviny za Plitvickými jezery do výše kolem tisíce sedmi set metrů a na druhé straně padá přímo do moře. To je to pohoří, před nímž bývá ještě nic moc počasí a když ho díky tunelům prorazíte, ocitnete se najednou v pohádce. My na rozdíl od řidičů už moře v dáli vidíme.
Tady se dálnice zakusuje do hor. Šedomodré skvrny za horami už jsou chorvatské ostrovy a moře mezi nimi.
Zatím ještě kopírujeme dálnici, na dohled portálů tunelů se však zvedáme do dvou tisíc metrů, abychom Velebit bezpečně překonali vrchem a po chvíli se před námi rozprostře pobřeží severní Dalmácie s kvarnerskými ostrovy. Na severním cípu této části chorvatského pobřeží rozprostírá přístav Zadar. Právě tam za chvíli sedneme, netuše, že naše mise tu bude vážně ohrožena.
Na další díly seriálu o letecké cestě z Čech do Chorvatska a zpět přes Alpy se můžete těšit v nejbližších dnech.
