Zlato bral Lavillenie už na 601 centimetrech, dva centimetry pod svým osobním rekordem. Pak si nechal stojany nastavit o 607 centimetrů a pokud by tuto výšku překonal, mohl se stát druhým nejlepším skokanem historie po legendárním Sergeji Bubkovi (světový rekord 614 cm, v hale dokonce 615 cm).
Až posledním třetím pokusem uspěl, laťka sice nahoře netrpělivě poskakovala, nakonec však na stojanech zůstala. Rozhodčí zvedl bílý praporek na znamení úspěšného pokusu.
Francouz vybouchl radostí, křepčil, poskakoval, užíval si aplaus. Jenže jen chvíli. Pak se objevil červený praporek. Arbitři rozhodli: Nemůžeme vám pokus uznat, laťka neleží na místě, které specifikují pravidla, ale navrchu na konstrukci. Do akce vešlo pravidlo 182.2.a, které tvrdí, že skok bude považován za neplatný, pokud laťka vinou sportovce nezůstane na obou zarážkách.
"Cože? Děláte si legraci? Vždyť tam ta laťka zůstala," vykřikoval olympijský šampion Lavillenie. "Toto měl být výjimečný den, ale končím ho s neúplnými pocity," tesknil pak.
Výsledek ve finále akceptoval, přesto v něm zloba zůstala. "Vím, že jsem to dokázal, viděl jsem videa, která to ukazují. Jsem druhý nejlepší skokan všech dob! Jsou to stupidní pravidla. Dnes máme na cestě tolik překážek - zredukovali nám čas na skok, zkrátili nám hřebíky na tretrách. Není to jako před dvaceti lety, kdy Bubka tvořil světové rekordy. Tehdy bych žádné problémy neměl a mohl bych skákat ještě výš."
Lavillenie letos ještě nepoznal pachuť porážky, zlato z Göteborgu bylo jeho osmým triumfem v řadě. "Nenechám si kazit radost z úžasného závodu," řekl nakonec. "Nemyslel jsem si, že bych mohl být tak silný. Od éry Bubky žádný tyčkař nedominoval tak jako já teď. A v létě budu usilovat o víc než jen světový titul."
