Sedím za kniplem Boeingu 737 a najednou se rozbliká signalizace požáru motoru. Okamžitě si vzpomenu na hodiny teorie: pokud během letu nastane kritická závada (třeba vysadí, motor nebo dojde k náhlému poklesu tlaku v kabině), musí pilot zpaměti provést nouzové úkony.
S druhým pilotem zjistíme, který motor hoří. Pak snižuji tah a poškozený motor vypínám. Ten však stále hoří, vypnutím dodávky paliva problém nekončí. Aktivuji hasicí systém. Do třiceti sekund má být požár zlikvidovaný a indikace zhasne. Zapínám stopky ... a čekám.
Povedlo se. Tisíckrát opakovaný, v hlavě uložený postup pro nouzovou situaci zafungoval.
Tuhle scénu jak vystřiženou z dokumentárního filmu o leteckých katastrofách jsem opravdu zažil. Přiznávám však, že jen na trenažéru, nikoli v několikakilometrové výšce a s desítkami cestujících na palubě.
Chci se totiž stát pilotem Boeingu 737. Už roky sice k sobě skládám inzeráty a pečuji o malé technické oddělení v MF DNES, ale právě absolvuji výcvik a zanedlouho možná budu moci létat opravdovým boeingem.
Moje letuška
Ale zpátky na začátek, kdy se mi potvrdilo, že rčení "za vším hledej ženu" prostě platí. Má letecká femme fatale mne zastihla u nástěnky na vysoké škole. Tam jsem poprvé potkal Renatu, povoláním letušku. I díky ní jsem se ve škole dostal k létání. Poprvé jsem se ocitl v kokpitu a poprvé jsem si zkusil, jaké to je pilotovat. Uplynulo pět let a hodně věcí se změnilo.
Jak se stát pilotemKROK 1 Trvá zhruba 1 rok. Základním předpoklady jsou bezvadný zdravotní stav, znalost anglického jazyka, vytrvalost a ochota investovat nemalé finanční prostředky. KROK 2 Trvá zhruba 2-3 měsíce. Přepokladem je vysoké nasazení a smíření se s realitou doby – do svého vzdělání investujete i v této fázi nemalé peníze a nikdo Vám práci nezaručí. Budete hledat, čekat, prosit a doufat. |
Letuška je pryč. Vztah nevydržel, rozešli jsme se, já se dal na úplně jinou profesi v novinovém vydavatelství, ale licence obchodního pilota, vstupenka do světa velkého létání, mi už zůstala.
Začínal jsem na Cessně 152, což je opravdu maličké letadlo. Pak jsem se přeškolil na Cessnu 172, která mi tehdy připadala obrovská. Potom přišla ještě větší letadla a zatím poslední v řadě je dvoumotorový Piper 34 Seneca pro šest pasažérů. A teď chci přestoupit do něčeho podstatně většího, do velkého dopravního Boeingu 737, se kterým létá nejedna světová aerolinka.
Hlásím se k výcviku
Začátkem ledna se hlásím ve výcvikovém středisku Českých aerolinií. A protože je boeing vícepilotní letadlo, výcvik se provádí vždy ve dvou. V učebně se potkávám se Zdeňkem, který bude během dvou- až tříměsíčního výcviku a 48 hodin na simulátoru mým parťákem. Kam se však hrabu se svými inzeráty! Zdeňka živí provozování sexshopu.
Poprvé procházím rozsáhlým komplexem střediska a připadám si jako ve Star Treku. V obrovské hale se na šesti hydraulických nohách pohupuje simulátor. Vypadá jako obrovská bílá žába. Co chvíli mění polohu, naklání se a divoce poskakuje. Pak se sklopí nástupní můstek, odpojí se hydraulika a z útrob vycházejí dva opocení kandidáti na pilota s instruktorem.
Praktická část výcviku obnáší všechno, co vás může ve vzduchu potkat: turbulence, zrychlení a letové iluze, to všechno tu cítíte jako v opravdovém letadle. "Simulátory jsou dnes na takové úrovni, že není potřeba žádný další praktický výcvik na letounu. Po ukončení kurzu je pilot plně kvalifikovaný," říká mi Miloš Kvapil, zakladatel výcvikového centra ČSA.
Kapitán mi hrozí ukazovátkem
Než si do simulátoru poprvé sednu, čeká mne víc než měsíc teorie a drilu. Desítky hodin před maketou kokpitu a do zblbnutí opakovaných postupů a letových procedur. První dny mne má na starost zkušený kapitán Raveany. V ruce drží železné ukazovátko.
Poněkolikáté opakuji stejnou chybu a začíná to vypadat, že se ukazovátko co nevidět potká s mou dlaní. "Pilot musí letadlo dokonale znát, vědět, který systém k čemu slouží, jak funguje a co dělat, když selže. Chyby nelze tolerovat," říká mi kapitán.
Přichází den, kdy do simulátoru usedám i já. Nejsem vyloženě nervózní, přece jen jsme pořád na zemi. Ale stres pracuje a já zjišťuji, že jsem zapomněl polovinu všeho, co jsem se naučil.
Jednu sobotu mě na simulátor doprovází kolegové z MF DNES. Dnes to nebude dril, ale relax, říkám si. Postupně se dozvídáme, že si na simulátoru zalétalo kromě stovek profesionálů i několik ministrů a Hana Zagorová.
Jdeme do simulátoru a skoro všechny zaujme sekerka připevněná za sedačkou kapitána. "Na co to tu proboha je?" ptají se. Tento nástroj neslouží posádce na obranu před útokem fanatických cestujících, nýbrž je běžnou součástí nouzového vybavení.
Šimon, můj kolega z práce, dostává možnost usednout na sedačku druhého pilota a zalétat si. Záhy se ukazuje jako rozený talent. Instruktora nám dělá Miroslav Čada, kapitán, který má nalétány tisíce hodin. Šimonův cit v rukou chválí a dodává: "Pilota mohou dělat jen lidé s velmi dobře vyvinutou jemnou motorikou. Letadlo se totiž neřídí hrubě, ale zásadně jemnými pohyby prstů."
Na shledanou ve vzduchu
Mě ještě čeká závěrečný test na opravdovém letadle, pak získám takzvanou typovou zkoušku a můžu jít do ostrého provozu. I když mi nikdy nikdo nezaručí, že přes stovky investovaných tisíc jednou seženu práci jako pilot, věřím, že není nezdravé dávat si vysoké cíle. A chci také motivovat ostatní, kteří roky váhají a pochybují o sobě, stejně jako já.
Buď jak buď, je na čase vyjádřit svou vděčnost: Děkuji ti, Renato! Bez tebe bych nebyl tam, kde jsem.
Článek vyšel v tištěné příloze Víkend MF Dnes po názvem "Letuška, Star Trek a touha být pilotem".
