Autobusem přes Himálaj: dva dny hrůzy a výkřiků v Super De Luxe

  • 13
Přes Himálaj se v severní Indii můžete dostat dvěma způsoby. První je rychlý, pohodlný a celkem bezpečný: vnitrostátní letecká linka, s níž jste za hodinku ze západního Šrínagaru ve východním Lehu. My jsme s Mirkou, aniž bychom tušily, do čeho jdeme, zvolily ten druhý, dobrodružný způsob. Autobus.

Při ranním svítání nasedáme do zamřížovaného zaprášeného autobusu s označením Super De Luxe. Pneumatiky mají jen stěží patrný dezén, veškerá zavazadla vykládají na střechu, benzin pumpují ručně poháněnou klikou a za moje sedadlo šoupnou smradlavý rezervní kanystr.

Před námi se na indických minisedačkách tlačí dvě desítky cestovatelů, mezinárodní osádku doplňuje pár Indů. Za zády máme ušmudlané sklo s anglicky psaným nápisem Únikový východ. Kdyby něco, aspoň jsme mu blízko.

Všichni jsme z podmínek Super De Luxe tak trochu paf. Otíráme zaprášené sedačky a říkáme si, jak v tomhle bordelu vydržíme těch čtyři sta kilometrů? A kdy už tam budeme? Prý máme někde nocovat? Indičtí spolucestovatelé nás rádoby uklidňují: "Nebojte, až dojedeme, tak dojedeme." Po první desítce kilometrů nám to začíná docházet. V tomto kraji jsou myčky na autobusy úplně zbytečné a vůbec nemáme pocit, že tímhle hlemýždím natřásáním se kdy do Lehu dostaneme.

Nouzový východ, moje jediná útěcha

Tahle "dálnice" je jediný pozemní spoj mezi východem a západem nejsevernějšího indického státu Džammú a Kašmír. Po vymleté čtyřproudové asfaltce absolvujeme část v protisměru, ani to nevypadá, že by se protijedoucí řidiči divili. Dálniční doprava tu naštěstí probíhá v padesátikilometrové rychlosti. Kdyby do nás chtěl někdo nabourat, ještě že máme ten únikový východ.

Únikový východ je fajn mít na blízku.

Pokračujeme pryč z města, teď už na správné straně. Hrkání po rozbité cestě nám krátí dechberoucí výhledy zasněžených vrcholků na obzoru. Dvouproudovka se klikatí podél azurově modré řeky. Okolní příroda je nádherná, ale funguje tu zajímavá přímá úměra: čím jsme dál od Šrínagaru, tím se začíná zvětšovat sráz pod silnicí. Inu, ideální stav pro mou paniku z výšek. Projíždíme kolem rozlehlých vojenských táborů, míjíme několik skupinek klusajících vojáků v teplákách, jiní se samopaly hlídkují v kopci nad silnicí. Na příkrých svazích jsou cvičiště pro terénní jízdu obrovských vojenských dodávek.

Stoupáme do vysušených kamenitých hor, řidič bez ohledu na výšku fičí brzda-plyn-brzda-plyn. Mám takový pocit, že s námi trénuje na nějakou indickou rallye. Roztlučenou asfaltku střídá prašná nezpevněná cesta, úzká tak, že dvě auta vedle sebe projedou jen v širších místech. A místo krajnice? Parádní sráz dolů.

Prašná silnice se zužuje a propast pod námi zvětšuje.

Chvíli trvá, než všichni pochopíme, že aby se dalo uvnitř autobusu dýchat, je potřeba zavřít okna. No nic, stejně už jsme v mracích prachu. Náš řidič na to jde zkušeně, hlavu si obvázal mikinou, jen oči mu vykukují. Takhle nějak si představuju muslimské sebevražedné atentátníky. Ještě že máme ten únikový východ.

Blížíme se k vysokohorskému sedlu Zoji La ve výšce 3 529 m n. m. Autobus šplhá k vrcholu, pod námi je snad kilometrový sráz, krajnicím schází jakékoli "zábradlí". Není tam nic. Nic, co by aspoň psychologicky zjemnilo ten pocit, že jakmile řidič udělá chybu, bez zadržení padáme střemhlav dolů.

Šrínagarská čerpací stanice na ruční pohon

Tohle není náš Super De Luxe, ale typický státní autobus.

Tříčlenná španělská skupinka si začne vyprávět vtipy a nervózně se jim směje, německý cestovatel zkouší kamerou najít spodek údolí, Angličan vytahuje prášky na spaní a zapíjí je whiskou, Ind vypadá, že medituje. A já zařezaně sedím, nemůžu se ani pohnout, jen si představuju, jak a proč bychom mohli spadnout dolů. Potím se do sedačky a říkám si: "Díky živote, bylo to s tebou hezký."

V rozvířeném prachu vykreslují slunce a stín zajímavé obrazce. Z mlhy před námi se vynořuje auto a v našem řidiči se probouzí vášnivá touha všechny ostatní předjíždět. Co na tom, že nevidí do zatáčky. Zatroubí a jede.

Ranní zastávka po noci strávené v čtyřkolém Super De Luxe hotelu

Stooop! a dvacet centimetrů od propasti

Přes cestu se tu a tam objevují pramínky vody, někdy mělké potůčky, jindy hlubší, vyschlá koryta. Potřebujeme zdolat ostrou zatáčku v prudkém kopci s korytem uprostřed. Řidiči se nedaří do ní najet tak, aby si udržel dostatečnou rychlost a přední kola se nezasekla o vyschlý žleb. Manévr probíhá v obrovské výšce, kameny se drolí ze srázu. Já a smrt si hledíme do očí.

První pokus nevyšel, couváme zpátky, sráz se přibližuje, řveme: "Stoooop!" Zadní kola jsou 20 centimetrů od propasti. Mirka, já a únikový východ visíme nad srázem. Řidič túruje jedničku, ale znovu se rozjel málo. Tak si říkám, jestli bychom si nemohli vystoupit, že by to tu nacvičoval bez nás? Když zatáčku konečně překoná, celá posádka aplauduje. Párkrát nás to ještě hodí ze strany na stranu, ale tohle už Super De Luxe hravě zvládá. Po zbytek cesty se utěšuju tím, že kdybychom spadli dolů, konec by byl rychlý, v Himálaji nemáme šanci na přežití.

Asfaltování dálnice

Po cestě několikrát zastavujeme na kontroly.

Tahle noc bude sakra dlouhá

Kolem sedmé večer přijíždíme do Kargilu, obchodního města zhruba v půli cesty. Na parkovišti na nás číhá ubytovací "mafie" a chce si nás rozebírat do svých hotýlků. Ale Španělům se to zdá zbytečné, museli by zase ve čtyři ráno vstávat, a tak přemluví řidiče, aby pokračoval v cestě, dokud nebude tak unavený, až už nebude moci řídit. Celkem dobrý vtip...

Můžu říct, že jízda za tmy je sice sebevražedná, ale má aspoň jednu výhodu: nejsou vidět ty šílené srázy pod námi. Kolem desáté večer stavíme u buddhistického kláštera, řidič má za sebou 14 hodin jízdy. Vyšvihne se na střechu autobusu, rozloží teplý spacák a konečně může odpočívat. My ostatní se krčíme v indických minisedačkách hotelu Super De Luxe. Kolem čtvrté ráno vyrážíme dál.

Nocleh u buddhistické gompy

Čtyři sta himálajských kilometrů, rallye smrti

Autorka článku

Kameramanka a střihačka Michaela Nováková popisuje své zážitky z tříměsíční cesty po Indii a Nepálu, kam se vydala spolu se svou přítelkyní Mirkou. Cíle cesty předem nijak neplánovaly, akorát se vybavily technikou k natáčení a fotografování, aby mohly vše dokumentovat.

Druhý den nás čeká úmorné opakování toho samého: vedro, prach, srázy, strach, rallye. Posunování vnitřních hranic a trénink důvěry v někoho úplně cizího.

Absolvujeme pár dalších průsmyků, čekáme, až doasfaltují kousek silnice, děsíme se nad jiným autobusem, který se dole topí v řece. A já začínám obdivovat našeho řidiče. Tenhle chlapík to bez odpočinku zvládá celé sám, jeho jízda je na stav silnice rychlá, ale přesná. Bez mrknutí oka absolvuje pětitisícové průsmyky, a když zastaví, ještě má dobrou náladu. Pochází z Tibetu a na tenhle himálajský adrenalin je prostě zvyklý.

Kolem třetí odpoledne přijíždíme do vytouženého městečka Léh. Čtyři sta kilometrů nám trvalo dvacet dva hodin jízdy. Jsme komplet od prachu, točí se nám hlavy od vysokohorské nemoci, to, co vysmrkáváme, vypadá jako beton, ale nikomu se nechce od skupinky odloučit. Když by to šlo, ubytovali bychom se všichni ve stejném hotýlku. Tahle směs napětí, dobrodružství a adrenalinu nás prostě spojila. Odtud dál prý vede taky báječná dálnice, říká se jí Silnice mrtvol a patří mezi jednu z nejnebezpečnějších na světě. Ale tu si dám leda v příštím životě...