Největší zážitek z filmu Babovřesky je z rodu sci-fi o cestování časem. Po svižné čtvrthodině reklam a upoutávek 21. století se totiž člověk propadne do jiné doby, k peci a k vyšívaným dečkám, do skanzenové varianty Vesničky mé střediskové, avšak bez obsahu, smyslu a lidské důstojnosti.
V letní vesnické komedii, za niž se film navenek vydává, se předvádí komunální satira 70. let. Čistě figurkářská, zaplněná armádou karikatur, které spíše než smích vzbuzují útrpnost, s řídkým dějem i herectvím, s nulovou dramaturgií a neustálým vřeštěním, ječením, poštěkáváním a láteřením, což má být zřejmě rys bodré zemitosti, ale pouze z něj rozbolí hlava.
Ty vole, praví stařenka
O náhražce humoru, jíž Babovřesky ládují diváka se svatým přesvědčením, že oslavují lidovou zábavu, by se daly psát celé traktáty. Lidovost má zřejmě značit třeba poslední výrok umírající stařenky: "Ty vole, je po mně!" Nebo hrátky s nedoslýchavostí: "Božka? Nebožka." Či bábinky hartusící na muže mířící do hospody, že "ho... bereš a ještě to prochlastáš" - umělecký příspěvek k důchodové reformě.
Z natáčení filmu Babovřesky |
Nejde o hrubosti, jimiž se Babovřesky hemží, ale o způsob, jakým s nimi pracují. Snímek připomíná malé dítě, které právě ve školce pochytilo své první sprosté slovo a zálibně ho papouškuje, žvatlá a omílá po celé hodiny, aniž v objevitelském nadšení vůbec tuší, co znamená.
Přesně tak film opakuje každý vtip nebo "vtip", lechtivé příjmení nového faráře či světácké yes poangličtělého Roma; několikrát až do úmoru, kdyby snad někdo zatápal. Rovněž klíčové nedorozumění, jež by vydalo sotva na bakalářskou povídku, se nejprve předvede a pak znovu vypráví; čas plyne, kohout kokrhá, drbny drbou, z rádia zní pamětnický pop a film nikde.
Deset procent si Babovřesky horko těžko vysloužily za výraz "jsem obecní věřící" a druhou desítku za mohutnější, ač zhola bezděčnou legraci, o niž se postaral product placement čili umísťování sponzorských výrobků. Děje se též opakovaně, doslovně, ve velkém, neobratně, humpolácky a protismyslně. Tudíž zapadlá starosvětská vesnička snídá kupovaný dort a čte metropolitní noviny.
Legrace, ne?
