Jihokorejský režisér Kim Ki-duk se Zlatým lvem za film Pieta

Jihokorejský režisér Kim Ki-duk se Zlatým lvem za film Pieta | foto: AP Photo/Domenico StinellisČTK

Krutostí jen šokovat, to nemá smysl, tvrdí Kim Ki-duk pro MF DNES

  • 1
Hned čtyři ceny včetně vítězného Zlatého lva si loni z Benátek za svou silnou a krutou Pietu odvezl jihokorejský režisér Kim Ki-duk. Výhry sbírá po celém světě, zvláště si však oblíbil karlovarský festival.

"Mezi prvními věnoval pozornost mým dílům, jako první mi uspořádal retrospektívu. Láká náročné publikum, i proto mám karlovarský festival tak rád a těší mě, že se Pieta uvádí v Česku. Poděkujte za mě všem divákům mých filmů," řekl režisér pro MF DNES k zdejší premiéře své novinky.

Z filmu Pieta

Když jste před lety do Varů přivezl Čas, přiznal jste, že se měníte, jste šťastnější a vaše filmy se stávají soucitnější, něžnější. Jak do toho zapadá navenek brutální Pieta?
Po natočení Času mě hodně zklamali lidé, se kterými jsem na něm pracoval. Vedlo mě to k hlubšímu zamyšlení, jak jsou lidé zranitelní, zejména pokud jde o peníze. V Pietě jsem chtěl ztvárnit skutečnou tvář vyhroceného kapitalismu, jak snadno mění člověka a proč tomu tak musí být. Mezitím jsem však dospěl k novému poznání a pohledu na lidský život. Pieta je sice navenek krutá, nicméně její poselství je naplněno vřelostí a nadějí.

Žádal jste tehdy o podporu korejské kinematografie, bál jste se, že zahyne pod přívalem hollywoodských filmů. Stalo se to, nebo nejste sám, kdo vzdoruje?
Na našich festivalech vídáme hodně filmů hlavního proudu, točí se korejské verze úspěšných zahraničních děl a divákům se líbí. Naše příběhy jsou sice chudé a nevýrazné, zato styl už dosahuje úrovně amerických filmů. Je sice problém, že se rozvíjí víc styl než vyprávění, ale v situaci, kdy si kapitál monopolizují i kina, není jiná cesta. Malá část filmařů se však stále snaží.

Slíbil jste, že nepřestanete šokovat, a Pieta to potvrzuje. Proč vlastně používáte šok - nic jiného už na diváka nepůsobí?
Natáčení scén, které diváka jen překvapují nebo mu působí utrpení, nemá samo o sobě žádný smysl. Moje filmy se ani tak nesnaží šokovat, spíš usilují o to, aby diváci pocítili, jak velké jsou rozpory a konflikty mezi člověkem a společností. Kruté scény ve filmech jsou obrazem reality, v níž žijeme, a natočil jsem je s přáním, abychom skrze ně poznali, co je třeba napravit. K poznání světla je nutné poznat také tmu.

V různých zemích má Pieta odlišnou přístupnost podle výše věku, leckde až od osmnácti let. Může dětem násilí ve filmu ublížit?
Obávám se, že děti a mládež by v Pietě viděly jen kruté scény jako takové, a ne jejich poselství. Někdy je třeba, aby se na filmy vzhledem k jejich obsahu mohli dívat jen lidé dospělejší, a někde může mezi takové filmy patřit i Pieta. Ostatně i v Koreji je přístupná až od osmnácti.  

Pieta je váš osmnáctý film, jak daleko do budoucna plánujete? Už víte, o čem bude jubilejní dvacátý film a u kterého skončíte?
Nemám předem stanovený počet; chci jen vyprávět o důležitých problémech, které potkávám a vnímám. Už mám rozepsáno několik scénářů. Dokud budu žít a budu mít co sdělit, chci stále točit.