Jedli jsme jen hlínu, vzpomíná ruská stařenka na bitvu u Stalingradu

  • 352
Ve městě na Volze, nyní pojmenovaném Volgograd, dodnes žijí lidé, kteří mají jednu z nejkrvavějších bitev druhé světové války v živé paměti. Jedním z nich je i Valentina Saveljovová.

Valentině Saveljovové bylo pět let, když na jejím vlastním prahu, před jejím vlastním domem, začala jedna z nejstrašnějších kapitol druhé světové války: bitva o Stalingrad. Boj, jenž trval skoro půl roku a stál život až milion lidí, ale který zároveň zasadil těžkou ránu nacistickému Německu. Podle historiků to byla právě bitva u Stalingradu, která otočila vývoj celého konfliktu. Zbořila totiž mýtus o německé neporazitelnosti.

Bitva u Stalingradu

Útok na Stalingrad byl součástí německé ofenzívy, jejímž cílem bylo získat kontrolu nad ropnými poli na Kavkaze. Prestižní úkol obsadit město nesoucí jméno sovětského vládce byl svěřen 6. armádě vedené generálem Friedrichem Paulusem.

Nejdříve udeřily německé bombardéry, které město změnilo v trosky. Přesto vojáci wehrmachtu narazili na houževnatý odpor ruské armády. Operace se tak záhy změnila na vleklý boj o každý dům.

Němci zatlačili Rudou armádu až k Volze, Stalin však vydal rozkaz, že za řeku vojáci ustoupit nesmí. V jednu chvíli Rusové drželi pouze malý pruh země, široký jen několik set metrů.

V polovině listopadu zaútočila Rudá armáda na severní a jižní křídlo německé armády, hájené Rumuny. Po čtyřech dnech se jí podařilo dostat Němce do kleští.

Velení wehrmachtu marně žádalo Hitlera o povolení k vyprošťovacímu manévru. Vůdce trval na udržení města za každou cenu. Obklíčenou armádu měl zásobovat letecký most, Luftwaffe ale do kotle dokázala denně dopravit pouze pětinu munice a proviantu. Pokus o prolomení blokády ztroskotal.

Hitler věděl, že se Paulus dostal do bezvýchodné situace, přesto odmítal kapitulaci. Čerstvě povýšený polní maršál ale pochopil beznadějnost boje a poslední lednový den roku 1943 se vzdal.

Bitva si v řadách německé armády a jejích spojenců vyžádala přes 800 000 mrtvých, zraněných či zajatých. Obrovské ztráty utrpěla také Rudá armáda; počet mrtvých, zraněných či nezvěstných podle všeho překročil jeden milion.

zdroj: ČTK

Valentina žila ve Stalingradu s otcem, matkou a bratrem. Otec byl vojákem Rudé armády, takže byl prostě... pryč. Postup německé Šesté armády na Stalingrad začal koncem srpna 1942. Vzhledem k intenzitě německých náletů na město bylo jen otázkou času, kdy nějaká bomba zasáhne i dům, v němž žila Valentinina rodina. Stalo se. Brzy. Matka vzala své dvě malé děti a uchýlila se s nimi k řece Volze, do jakési jeskyně či strže, tak jako tisíce jiných.

"Když zavřu oči, pořád vidím hořící Volhu," řekla pětasedmdesátiletá Valentina Saveljovová ruské službě BBC. Ano, řeka hořela. Blízko byly velké nádrže s palivem. Vylily se a hladina vzplála. "Kopali jsme si díry v zemi. Ne, nemyslím zákopy. Ryli jsme do země, hloubili opravdové jámy, jako zvířata," vyprávěla paní Valentina.

Bomby na nás házela naše vlastní letadla

Čím blíž k Volze se posunovaly německé tanky, tím byla situace horší. "Tanky jezdily sem a tam, nahoru a dolů. Sovětské pilotky je z letadel zasypávaly bombami. Jenže tím pádem zasypávaly i nás. Všechno bylo v jednom ohni a my pořád slyšeli řev letounů nad našimi hlavami."

Jídlo nebylo. Žádné. "Jedli jsme jen hlínu, pamatuju si, že měla nasládlou chuť. Pili jsme vodu z Volhy. Nic jiného. Kusy hlíny, které byly nasáklé krví, máma vyhazovala. Zbylou hlínu se pak snažila přecedit přes kousky látky," pověděla Valentina. Byla to právě ta hlína, respektive cukr v ní, na čem dívka přežila. Ale jejího bratra nezachránila. Zemřel hladem a podchlazením. To když se na Stalingrad hrozivě začala snášet pověstná ruská zima.

Příběh Valentiny Saveljovové je jedním z tisíců. Hororové vyprávění, při němž zůstává rozum stát, může být vlastně lehce nahrazeno jiným, stejně šíleným, nepředstavitelným. Nebo třeba ještě horším. Podobně typické je bohužel i to, co se paní Saveljovové stalo potom. Po bitvě, po válce. Ovšem za to už nemohlo nacistické Německo, leč sovětské úřady.

Kde leží tělo mého otce?

Valentinin otec, voják Rudé armády, u Stalingradu padl. Jeho ostatky se dlouho nedařilo najít. Povedlo se to až na samém počátku 60. let. Sovětské úřady ostatky převezly do památníku na takzvané Mamajevově mohyle, což je kopec uprostřed Stalingradu a v době historické bitvy jedno z jejích hlavních bojišť. Dnes na něm stojí onen památník včetně hřbitova a gigantické, 85metrové sochy "Matky-vlasti".

Jenže sovětské úřady jaksi zapomněli rodinu o místě posledního odpočinku Valentinina otce informovat. A tak jak matka, tak její dcera strávily další roky pátráním. Valentina nepřestala otcův hrob hledat ani poté, co její matka zemřela. Až při sedmdesátém výročí německé kapitulace v bitvě u Stalingradu, byla na památeční zeď vojenského hřbitova na Mamajevově mohyle dopsána jména sedmnácti tisíců padlých. I Valentinina otce.

"Začali to dělat až teď. Teď, když už skoro nikdo nežije. I moje máma je mrtvá. Skoro celý život jsme prožily kousek od mohyly. Aniž bychom měly tušení, že otec leží tak blízko. Připadám si, jako bych ušla strašně dlouhou cestu a opozdila se na jeho pohřeb."

Vraťme městu jméno!

Stalingrad prošel po válce obnovou, stalo se z něj "krystalicky" sovětské město. Jak ostatně jinak. Název si podrželo do roku 1961, kdy jej v rámci Chruščovova programu destalinizace přejmenovali. Nikoliv ovšem na původní Carycin (to bylo politicky stejně nepřijatelné jako Stalingrad), ale jednoduše na Volgograd.

Stalingrad se ale vrátil. Jen na víkend. V rámci oslav 70. výročí před dvěma lety. Do města přijel ruský prezident Vladimir Putin, který o Stalinovi soudí, že byl "efektivní manažer". Přivezl s sebou i zhruba tisícovku veteránů. Mimochodem, existují i iniciativy usilující o trvalý návrat jména Stalingrad. Ano, chtějí to hlavně komunisté. Ale třeba i význačný člen ruské vlády, vicepremiér Dmitrij Rogozin. Snad bude diskuse stejně bezvýsledná jako dosavadní debaty o pohřbení V. I. Lenina.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Nejlepší videa na Revue