Sylva Lauerová
|
Zaujalo mě, že jste dělala prodavačku a následně studovala práva. Jak k tomu došlo?
Chtěla jsem jít na gymnázium, ale tatínkovo rodinné zázemí nevyhovovalo minulému režimu, a tak mě nepřijali. Vyučila jsem se tedy prodavačkou, pak jsem si při zaměstnání udělala nástavbu a maturitu. V té době se trochu pozměnil přístup strany a soudruzi usoudili, že by děti neměly mít odepřeno vzdělání kvůli "hříchům" rodičů a mělo by se jim umožnit studovat. Chtěla jsem na medicínu nebo filozofii, ale nakonec mi bylo naznačeno, že mi napíší doporučení pouze na ekonomiku, zemědělku, matematiku či práva. Vybrala jsem si tedy práva, kde mi přišel zajímavý mix historie, psychologie a filozofie.
Věnovala jste se pak právu?
Ne, šlo mi o vzdělání. Po skončení školy jsme se spolužáky založili realitní společnost a díky znalosti práva a velkému pracovnímu nasazení se nám podařilo uspět.
Byla jste workoholička?
Asi ano, pracovala jsem čtrnáct hodin denně, i soboty, neděle. Pak naopak následovalo sedm let meditací a klidu, které vše vybalancovaly. A teď jsem zase za workoholika, ale v literární branži. Často si dělám srandu, že po spisovatelské kariéře se seberu a odletím na Nový Zéland stříhat ovce. Abych znovu dosáhla rovnováhy. V únoru už si to tam letím obhlédnout.
Meditace a klid nastaly po vašem odletu na Seychely, proč jste se rozhodla pro takovou zásadní změnu?
V roce 1996 jsem byla úspěšnou podnikatelkou v realitách. Jeden z kolegů přišel do kanceláře a něco vyprávěl, poslouchala jsem ho jen na půl ucha. Najednou vyslovil slovo Seychely a já měla pocit, jako bych se náhle probudila, jako bych zaslechla slovo "domov". Bylo to zvláštní volání, znamení osudu. Kolega vysvětloval, že tam byl na dovolené a že se tam chce znovu vrátit za tři týdny. A mě napadlo: Poletím s tebou! Musela jsem tehdy vysvětlit svému nepříliš benevolentnímu partnerovi, že letím na Seychelské ostrovy, i když vlastně nevím proč. A že letím s mužem, se kterým nic nemám a mít nehodlám. Tak jsem odletěla. První dny pobytu jsem myslela, že se má intuice spletla. Ale pak se dostavil pocit, jako když někdo rozsvítil v mé hlavě. Došla mi strašná spousta věcí. Že nechci žít tak, jak jsem žila doposud, že nechci otročit vlastní kariéře a penězům. Naprosto mě uchvátila tamní příroda a způsob života. A tak jsem se ve velmi slibném stadiu vlastní kariéry rozhodla, že to v Evropě odpískám a budu žít na ostrovech.
V roce 1997 jste tam potkala svého budoucího manžela. Byla to romantická láska jako z vašich románů?
Bezesporu ano, dlouhou dobu. Můj muž je duší dobrodruh, nejenom architekt, ale i námořník, co strávil tři roky na oceánu. Ukázal mi úplně nový rozměr muže. Takový jsem do té doby u českých mužů nenašla. Ukázal mi laskavost, velký respekt a úctu vůči ženě. Jistě je řada podobných mužů i v Česku, netvrdím, že laskaví muži pocházejí pouze z ciziny. Ale on je prostě "velký formát", za těch patnáct let, co jsme spolu, jsem nepotkala tak tolerantního muže, který by mi dokázal poskytnout lásku, která není ulpívající a vlastnická.
Jak jste se dostala ke psaní románů?
Moje astroložka mi léta říkala, že bych měla psát, že je to ve hvězdách. Já jsem se tomu vždycky smála. Jako dítě a pak i v pubertě jsem psala. Ale jaká dívka nepíše básně a dopisy, které nikdy neodešle? O mnoho let později, v době, kdy jsem si koupila nový notebook, jsem si přečetla zajímavý článek o mladé Francouzce, která se rozhodla, že bude spisovatelkou. A tak si každý den sedla k psacímu stroji a napsala alespoň jednu A4 o čemkoliv. Bojovala tak několik měsíců a pak se to prolomilo, otevřel se jí příběh a začala psát román. Řekla jsem si, že to zkusím taky. Sedla jsem k notebooku a po patnácti minutách pokusů se mi rozkryl příběh mého prvního románu. Nemusela jsem se do ničeho nutit, bylo to velmi vzrušující a šlo to tak nějak přirozeně.
Zmiňujete se i o magii a různých rituálech, toto téma je vám osobně blízké?
Už od patnácti jsem se zajímala o různé duchovní a filozofické směry a hledala jsem... sebe sama, smysl života. Věnovala jsem se různým typům meditací, ale nejvíc mě asi zaujal zen buddhismus. Pokud studujete více náboženství, tak mezi nimi najdete spoustu pojítek. A pokud se do toho opravdu ponoříte, zjistíte, že vyšší systém je skutečně jenom jeden. Fascinuje mě hermetismus. S tím vším souvisí i okultní vědy. Své drobné znalosti využívám v knihách. Ale správný mág se běžnému člověku na potkání nesvěřuje, pouze svému adeptovi. Já prozradím, že pokrevní rituál, který milence spojí až do smrti, existuje.
Vyzkoušela jste ho? Opravdu to funguje?
To už si nechám jako své tajemství (usmívá se).
V jedné knize se věnujete tematice andělů. Věříte na anděly?
Na to se takto těžko odpovídá, o tom je vlastně celá ta kniha. Nevěřím v baculaté bytůstky s křídélky na zádech. Ale dalo by se říct, že vnímám různé projevy energie vyššího systému. Pokud ji budeme nazývat andělskou ochranou, pak existuje.
V románu Hračka píšete, že fabulujete, ale dá se najít mnoho paralel mezi vámi a hlavní hrdinkou. Jak je to tedy s inspirací realitou?
Aby román působil co nejsugestivněji, aby se zdál být autentický, tak jsem se inspirovala skutečnostmi svého života a zařadila je do románu s jiným obsahem. Bylo to nejjednodušší a nemusela jsem zbytečně vymýšlet. Je to jako když se díváte na dům, do kterého vejde mladá žena a za tři minuty do něj vchází mladý muž. Za dvě hodiny zase vychází několik minut po sobě a tváří se, jako by se vůbec neznali. Může to být náhoda, nebo mohli mít tajnou mileneckou schůzku a mě právě baví vymýšlet nová možná spojení a souvislosti. Takže autobiografické prvky v Hračce jsou, ale přikrášleny a připepřeny. A věřte mi, dala jsem si záležet, aby manžel přesně věděl, o čem Hračka je a jakou roli v něm hraje manžel hrdinky. Bylo mi totiž jasné, že se dřív nebo později vyloupne nějaký dobromyslný kamarád a začne do něj rýpat s tím, že hrdinka knihy manžela podvádí. A takový "dobráček" se skutečně vyloupl. Můj muž vše zvládl bez mrknutí oka.
Loni jste nafotila akty do kalendáře projektu Art For life, zabývajícím se osvětou o nákaze HIV. Souvisí to s tím, že ve svých knihách otevřeně hovoříte o sexu?
Spíš je to tím, že žiju v Africe. Seychelské ostrovy patří pod africký kontinent a i já sama jsem několikrát v Africe byla. Tam je problematice AIDS věnována mnohem větší pozornost. Tady v Česku mám pocit, že si lidé myslí, že se jich HIV pozitivita vůbec netýká. Přístup k sexu a sexuálním zážitkům je tu velmi moderní, ale nikdo si s následky (onemocnění pohlavně přenosnou chorobou) příliš hlavu neláme. Už dávno to není jako před dvaceti lety, kdy lidé trávili celý život izolovaní na jednom místě. V moderní společnosti bych čekala větší ochotu o této věci přemýšlet a méně laxní přístup.
Takže suplujete osvětu?
V románu Hračka, který je hodně o sexu, hrdince proběhne hlavou nebezpečí možného onemocnění. Dojde jí, že nechráněný sex s naprosto neznámým cizincem by bylo riskantní bláznovství a mohla by se něčím nakazit. Není to téma na několik stran, ale v knize se ta úvaha objeví. A je pravděpodobné, že si mě pořadatelé projektu Art For Life vybrali právě proto, že se ve svých knihách nevyhýbám sexuálním scénám a mám mladé a moderní čtenářky. A pro ty by mohlo být přínosné se dozvědět o tomto projektu více.
Vydáváte i sbírky poezie, která je v současné literatuře spíše popelkou. Je problém něco takového zajistit?
Snažím se rozšiřovat svůj literární záběr jak v próze, tak i v poezii. Můj nový román Tichošlap je komorním thrillerem plným lidských emocí i tajemna. Jsem moc zvědavá, jak jej čtenáři přijmou. Komerčně úspěšné romány pak prokládám sbírkami poezie. Pokud bude mít Tichošlap úspěch, pak bych ráda finančně podpořila vydání almanachu současné experimentální poezie. V nakladatelství z toho už takovou radost nemají, ono vydat knihu poezie je většinou ekonomicky prodělečný projekt, natož pak knihy dadaistické či minimalistické poezie, na to už opravdu nezbývá místo a peníze. A já věřím, že i experimentální poezie si najde svou cestu k českým čtenářům. A zaslouží si prostor a podporu.
16. prosince 2012 |
