V tom šoku jsem zapomněl, kdo mi to vlastně říká. Jen jsem ze sebe vypravil: "Si děláš..." Nedělal si.
Ukázka z knihy Pavla Horvátha Můj příběh nekončí |
Před přátelským zápasem v Belgii se řešilo především jméno Jan Koller, protože obra ze Smetanovy Lhoty čekala premiéra. Totéž čekalo mě, ačkoli bych tomu nikdy nevěřil. Jozef Chovanec si možná vzpomněl, koho jsem jako dorostenec ve Spartě obdivoval.
Koller byl vlídnost sama. Tvářil se, že k reprezentaci vlastně nepatří. Byl celý nesvůj, byť na každém kroku vyčuhoval z davu. Čekal bych od takového chlapiska s velikánskýma rukama, že to bude ranař, jenže Jenda mi později vypravoval, že se pral jen dvakrát v životě, na vesnické zábavě. A pokaždé dostal. Když ho poprvé pozvali do národního týmu, prohlásil: "Tajně jsem doufal, že si na mě trenér vzpomene." Já mu ovšem odezíral ze rtů: "Panebože, co mě tu čeká? Snad si mě nikdo nevšimne."
Já dostal šanci hlavně díky tomu, že se zranil Patrik Berger. On byl taky levák a hrál ze středu zálohy. Než jsme odletěli do Bruselu, vypadlo ze mě: "Nebudu zklamaný, když se na hřiště vůbec nedostanu. Nikam se netlačím, to by mě hanba fackovala." Trenér Chovanec však šokoval a šoupl mě rovnou do sestavy: "Panebože, ještě před pár dny jsem se opaloval na Kanárech a teď mi podávají dres nároďáku? To musí být sen. Probuďte mě!"
Nebyl to sen. Devátého února léta Páně 1999 jsem vykročil v bílém dresu na zasněžený trávník stadionu Krále Baudouina. Nohy se mi lehce třásly a oči těkaly po mohutných tribunách: "Snad se z toho nepodělám. Ale co, i kdybych hrál jako kopyto, trenér mě o poločase vyndá, nic horšího se stát nemůže."
Kousek ode mě stál zakaboněný kapitán Jirka Němec, kterému jsem před lety při prvním sparťanském zápisném vykládal, že ho považuju za nejlepšího fotbalistu na světě. Uklidnilo mě, že ho mám znovu vedle sebe. Jirka byl zvláštní patron. Pamatuju si, že v puse pořád žmoulal žvýkačku a říkal: "Ty vé! Ty vé!" Já se jako sparťanský cucák jednou neudržel, nadechl jsem se a s velkým respektem mu povídám: "Jirko, a kam si vlastně během zápasu dáváš tu svou žvejku?"
On se na mě podíval jako na otravného mladšího bráchu: "Víš, mladej, všímám si, že mě docela pozoruješ." "Promiň, budu se mírnit. A co ta žvejka, Jirko?" "Ty vé, schovávám si ji dozadu na dáseň, potřebuju ji cítit v puse. A už se neptej, ty vé." On byl kanon, profík každým coulem. A protože bytostně nesnášel porážky, byl schopný porvat se s nejlepším kamarádem.
Když se v Bruselu ozvaly první tóny národní hymny, pod nátělníkem mi naskočila husí kůže. Stál jsem v jedné lajně s nejlepšími fotbalisty, které Česko mělo. Já, obyčejný kluk z Břevnova. Myslel jsem si, že jsou to jen výmysly, když někdo srdceryvně breptá o tom, jak mu při převratných událostech projíždí dosavadní život před očima. Právě to se stalo i mně. Téměř čtyřiadvacet roků se odráželo v reflektorech. Jak jsem fňukal, když mi mamka čistila škváru z kolen, jak jsem na Spartě podával míče při pohárech... Žádná scénka nevydržela déle než vteřinu, přesto mnou projížděla strašně emotivní vlna.
"... země čeeeská, domov můj."
Při posledních tónech hymny jsem se zavřenýma očima zahlédl tváře lidí, kteří mě dovedli až sem, a jako bych z dálky zaslechl tátu s mámou: "Vidíš toho našeho kluka? Tak z něj přece něco bude." V reprezentačním áčku jsem nakonec odehrál téměř tisíc minut, ale za ten zápas v Bruselu budu vděčný navždy. Doma mám na památku schovaný dres, který bych nevyměnil za nic na světě.
(redakčně upraveno)
