Setkávají se tu dva druhy exhibice: umělců, kteří se vyžívají v několikaminutových záběrech, a předem vytipovaných diváků, kteří dostali mikroporty a věděli, že je natáčejí. Umělecká manýra ještě zabírá, dokud buduje klid před bouří, pak už jen nastavuje. A "lid" se chová přesně tak, jak tvůrci Pavel Abrahám a Tomáš Bojar potřebovali.
Já už chci domů!
Při jiné volbě hrdinů mohli přinést obraz fotbalu jako z církevní školy, ale ten by tak vděčně nebavil jako přehlídka hospodských filozofů, buranských gest a siláckých řečí.
Z dokumentu Dva nula |
Člověk se přiučí nadávkám, pokřikům včetně parafráze pohádkové písničky i sparťanskému náboženství, ale nákaza umělé hry na "fenomén" ho míjí. Primitivům se zasměje, občas ho zamrazí - Ať žije Terezín! - ale co dál? Monotónnost prázdnoty umocňuje opakování téhož z různých pohledů a výroků; takový typ filmů může trvat pět minut i pět hodin, v případě Dva nula je zbytečně delší než sám zápas.
Ke cti snímku slouží, že nepoužívá žádný komentář, nesoudí, nevysvětluje. Navíc skutečně vybuchuje smíchem, trefné glosy má duo Italů, absurdní výprava žen a ty vůbec nejlepší dva malí kluci; jediní působí bezprostředně včetně stesku "Já už chci jít domů!" - "Já taky!"
Dojemně ulítlou posedlost fotbalem však vystihl Okresní přebor lépe; Dva nula laiky jen utvrdí v jejich pohrdavém odstupu. Což je i na aranžovaný dokument málo.
Hodnocení MF DNES: 55 %
