Co na tom, že Rostislav Bachman, majitel restaurace Georgia, by hostům na Slunečné rád dělal americké steaky, jak se je naučil během svého desetiletého pobytu v Georgii. Tím v drsném kraji na severu Čech nikoho nedojme.
"Když si sem sednu a ty mi dáš kus dobře udělanýho masa, dobrou polévku, pořádnej řízek, tak to prostě stačí. Všichni chcete bejt světoví a ve výsledku jste všichni stejný. Proč máš tři polívky na meníčku? Udělej jednu, ale ta musí zvonit," radí Zdeněk Pohlreich v dalším pondělním dílu Ano, šéfe! na Primě.
Bílkovina z vaječných bílků na sebe krásně naváže sraženou bílkovinu z kostí a vývar krásně vyčistí.
A hned si vezme hospodského do parády, aby věděl, jak má být pořádný vývar na polévku čirý. Ne "zakalený jako sviňa" jako vývar, který má Rosťa právě na sporáku. Bílkovina se z vařených kostí vysráží vždycky a je potřeba ji sebrat.
To Rosťa neudělal. "Když se toho chceš zbavit, ušleháš bílky na sníh, přidáš je do zchladlého vývaru, a ta vaječná bílkovina na sebe naváže tu bílkovinu vysráženou z masa; a máš ho krásně čirej, takovej jiskrnej," radí šéfkuchař.
Pak se to nesmí zamíchat. Je potřeba si připravit cedník, kus plátna, vypnout to, nechat spadnout a podle šéfa pak vycedíte čistý vývar.
Na venkově hosté chtějí obyčejnou hospůdku s dobrým jídlem
Rosťa není zrovna "foodstylista", jeho kuchyně však dobrý základ má. Podle Pohlreicha mu však odhání hosty už jen honosný název "restaurant". Podle selského rozumu v malebné vísce zajde každý raději do hospůdky. Hosty nezajímá, že se v názvu skrývá kus nostalgie za deseti roky strávenými na jihu Spojených států.
Goergia na Slunečné |
Do vlasti se Rosťa vrátil jen kvůli malé dceři, která po rozchodu rodičů odjela s maminkou zpět do vlasti. Pak se za novým partnerem matky odstěhovaly o 400 km dál, takže Rosťa vidí dceru stejně jen tak dvakrát do roka. Nemá čas, sedm dní v týdnu tráví ve své hospodě, novou přítelkyni a syna také časově zanedbává. Přesto v nich má největší oporu.
Je jen na něm, jak si vychytá jídelníček tak, aby nabízel jednoduchá, ale lahodná jídla dostupná kapse obyčejných lidí. Jen tak se budou rádi vracet a on přestane mít deprese z toho, že od rána do večera čeká byť na jedinou objednávku.
Restaurační byznys umí být tvrdý, konstatuje šéf
Během natáčení na šéfa celý podnik působí jako ztracená varta, které se majitel věnuje se sympatickou buldočí odhodlaností. Podle uznávaného profíka navíc nevaří úplně nejhůř: "Jedna věc se tomu musí nechat: nesmrdí to chemií na sto honů a je vidět, že se někdo aspoň trochu snaží."
Ale Rosťa je ve skutečnosti bezradný: "Já jsem tady měl úplně jiný jídla, ale nakonec jsem zjistil, že chtěj ty český sračky, ty kaťáky, člověk se snaží jít naproti tomu trhu." Přitom ho vaření pořád strašně baví.
Jenže je na nule, na hospodu padly veškeré finance, které si v Americe vydělal. Dokonce už si musel i půjčit. A plat přítelkyně, zdravotní sestry v nemocnici, už je dlouho nad vodou neudrží. "Takhle tvrdý umí být restaurační byznys," konstatuje suše šéf a evidentně soucítí s kolegou, který v Americe prodal dům i loď, jen aby mohl vídat dceru.
"Aby mohla restaurace fungovat v takovéhle lokalitě, tak to musí být totální bomba." Šéfkuchař má jasno a vezme si vyhořelého nešťastníka do parády. Před vývěsním štítem ho donutí souhlasit, že jeho podnik není restaurant, ale hospůdka, a honosný nápis letí pryč.
Dotlačí ho i k nápaditějším nápisům na venkovní tabuli a donutí ho upravit otevírací dobu. "Chodíš sem od rána do večera jako soumar, od pondělí do neděle. Ve čtvrtek toho máš po krk, a v pátek a v sobotu, kdy by i na takovéhle vesnici mohl být nějakej kšeft, tak už jsi úplně vyřízenej," říká šéf a má starost o Rosťovo zdraví i rodinu. "Zapomeň na Georgii, vař normálně po sousedsku."
