Nejkrásnější továrna na čokoládu. Konkuruje i Eiffelovce

  • 3
Starý mlýn na řece Marně nedaleko Paříže přestavěl architekt Saulnier na jednu z nejmodernějších továren. A nejen to: vznikla největší továrna na čokoládu na světě, jejíž architektura proslavila značku Menier.

Jules Saulnier přidal těch "nej" hned několik. V Nosiel vytvořil první budovu na světě s úplnou kovovou kostrou. Stavebnice z železných a litinových částí má odkrytou kovovou konstrukci, vedle základových nosníků jsou na fasádě vidět i kosočtverce, které budovu vertikálně stabilizují.

Mají cihlovou výplň, zvenčí dobře viditelnou. Různé barvy cihel působí zdobně, výsledný dojem umocňují glazované cihly s dekory kakaovníku či písmene "M", Menier. Pro Francii i celý svět to byl šok.

Kombinace cihel a glazovaných cihel působila jako zjevení, o němž se rozepsaly časopisy po celém světě, do Nosiel jezdily delegace z ciziny. Bylo to poprvé, kdy architektura proslavila značku v takovém rozsahu, že se stala jejím symbolem.

Příběh čokoládovny i jejího zakladatele, lékárníka a průmyslníka Meniera, který podobně jako Tomáš Baťa postavil vedle továrny dělnické městečko s rodinnými domy pro své zaměstnance, přináší další díl francouzského dokumentárního cyklu Architektura (ČT2 v sobotu 20. října v 11:35).

Hala pro chladicí zařízení, které se přezdívá Eiffelova.

Prosklený strop haly pro chladicí zařízení

Krása industriální architekury

Z původního mlýna zůstaly pouze tři kamenné pilíře, k nimž architekt Salnier přidal v roce 1872 ještě čtvrtý, také založený na dně řeky. Mlýnská kola nahradily tři turbíny. Právě na pilíře umístil architekt čtyři duté litinové nosníky, jež nesou horní litinový skelet z železných nosníků a úhelníků. Jen díky rozvoji výroby železa mohly vzniknout tak obrovské díly, které byly v Noisel použity.

Kakaové boby se drtily ve třetím patře, vzniklá hmota se míchala a následně mísila s cukrem ve spodních podlažích.

Úspěch firmy byl tak velký, že se brzy muselo přikročit k další výstavbě: nejprve v roce 1882 přibyla budova s chladírenským zařízením.

Dodnes se této hale říká Eiffelova, protože vypadá jako pavilon vyprojektovaný pro Světovou výstavu 1878. Jejím autorem je však inženýr Jules Logres. Přízemní budovu navrhl jako zastřešenou halu, kterou osvětluje a odvětrává skleněný strop.

Jako dekorativní prvek zde převládá železo nad cihlou. Nádherná keramická podlaha, do níž je zapuštěná úzkokolejná dráha, není samoúčelná. Byla vybrána kvůli hygieně. Při pohledu na "pavilon" si jej klidně představíte třeba v lázeňském městě nebo pod již zmíněnou Eiffelovkou.

Katedrála pro čokoládu

Když přestaly stačit tovární budovy na jednom břehu řeky, byla na druhém postavena v roce 1905 další stavba, jíž se přezdívalo Katedrála, byť oficiální název zněl Nová čokoládovna.

Pohled přes budovu "mlýna" na novou výrobní halu - "Katedrálu".

Kov zde vystřídal beton. Na 900 m2 stojí osmipodlažní budova s hmotností 700 tun. Inženýr Arman Considère použil pro její základ 1 200 pilotů z betonu, jehož složení sám navrhl. Tyto piloty vysoké 12 metrů byly nutné kvůli nestabilnímu podlaží.

Tovární hala, kterou navrhl architekt Stephan Sauvestre, vypadá jako palác, kde význační hosté stoupali pod dvouramenném schodišti (klidně by mohlo zdobit budovu opery) na můstek či spíše impozantní galerii, z níž přihlíželi nejušlechtilejší fázi výroby čokolády, a to mixování kakaové hmoty s cukrem.

Do nové budovy však bylo nutné kakaovou hmotu přesunout. K tomu posloužil betonový most. Opět unikátní: 44,5 m dlouhý oblouk představoval ve své době rekordní velikost.

Ve své době to byl největší mostní betonový oblouk - 44,5 m.

Od roku 1986 jsou budovy zapsány do seznamu chráněných památek.