Znají se už šest dekád a při rozhovoru se vzájemně nešetří. Historka střídá vzpomínku a všichni se trochu předvádějí: "Pane kolego," zvolá Ladislav Trojan,"vy jste mládě, už vám vůbec bylo čtyřicet?" Ilja Racek odpovídá: "Čtyřicet? Brzy to přijde..." Když Vladimír Brabec vstane z křesla, aby podal ruku Lipskému, zamotá se mu hlava: "Teď jsem měl chvilku motolici. Prosím tě, jakou ty máš hůlčičku?" Ilja Racek má později evidentně pocit, že řečí o bolestech bylo dost, a tak diskusi rozčísne: "Co ženský, pánové?" Lipský prozradí, že už musel "všechno se ženskejma omezit". A ostatní chápavě přikyvují.
Byla vaše herecká generace jiná než ta dnešní? Byla lepší? Diplomaticky to naťukne Vladimír Brabec. "Křivdili bychom dnešním mladým, kdybychom říkali, že se za nás všechno dělalo líp; nebyla by to pravda. Problém je, že tahle doba všechno rozmělnila. Já chápu, že jsou dnešní herci šťastní za nabídku do seriálu, která jim přinese nějaké peníze. Jenomže potom si myslí, jak nejsou rozjetí, vezmou si hypotéky, a to je najednou konec celého herectví. Pak jen koukají, aby dokázali vrátit, co si vypůjčili.
Lipský: Ale jinak jsou herci pořád stejní – tehdy jako dnes.
Racek: Taky bych řekl. My jsme se kdysi z portálů dívali obdivně na Štěpánka, na Karena nebo na nejstaršího Vydru, a dnes se jiní obdivně koukají na herce, kteří jsou z našeho pohledu mladíci... Třeba tvůj syn Ivan, ten se povedl, Láďo – to je výjimečnej talent!
Trojan: Taky co jsem se ho nafackoval! Kopal jsem do něj a řval: Ty vole, musíš... Ne, teď už budu mluvit vážně. Rozdíly jsou. Když jsme tady s Lubomírem natáčeli před padesáti lety Tři chlapy v chalupě, tak se to zkoušelo jako divadelní představení. Tři týdny příprav na jediný díl, což dneska neexistuje.
Munzar: Současný seriálový boom není ničím jiným než výplní mezi reklamami a chudáci herci tam nemají šanci dostat hezkou roli... Ale často to herci ani nejsou – všimněte si třeba, kolik tam hraje Slovenek. Stačí, když má pěkná prsa, a už si myslí, že je herečka – předtím byla manekýnka, pak se stane zpěvačkou... Nás bývalo málo. A všichni jsme hráli v divadlech, kde nás režisér obsazoval s pedagogickým záměrem: "V tomhle by mohl hrát Ilja Racek," řekl třeba, "ale ještě počkáme dva roky, než do té role dozraje." ¨
Brabec a Munzar při focení pro Magazín MF DNES
Řeč se stočí také na celebrity, s nimiž zasloužilí herci nechtějí mít nic společného.
Racek: Vždyť to je hnusárna, tyhlety věci!
Trojan: Když jsme natáčeli ten seriál o chlapech v chalupě, tak jsem zažil jedinou výhodu popularity – dostával jsem pod pultem banány pro děti... Ale jinak se mi hrubě nelíbí, když se někdo za celebritu považuje. Ve skutečnosti je to totiž tak, že až tu nebudeme, neštěkne po nás pes. Vždyť se zeptejte dnešních mladých, kdo to byl Vašek Voska – vůbec nevědí.
Lipský: Tohle povolání je neuvěřitelně pomíjivé.
Brabec: Všechna sláva, polní práva. Trvá to jenom chvilku a jdete do háje. Vždycky hrajeme jen pro generaci, ve které žijeme.
Mělo pro tuhle slavnou pětku herectví smysl? Naplnilo jejich životy způsobem, který si těsně po válce vysnili? Kdy má herec odejít do důchodu? "Měli jsme život samou srandu!" zní jedna z odpovědí. Více se dočtete ve čtvrtečním magazínu MF DNES.
