Strach jsem měl mockrát, ale nikdy ve vypjatých situacích, říká Knížák

  8:40
Rok poté, co odešel z čela Národní galerie, mizí i jeho velká socha Krále a královny z nádvoří Veletržního paláce. Milan Knížák se však na odpočinek nechystá. Stále vstává brzy ráno, stále učí a brzy otevře svoji galerii. A stále se ještě dokáže hodně rozčílit.
Bývalý šéf Národní galerie Milan Knížák

Bývalý šéf Národní galerie Milan Knížák | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Vypadá to jako symbolická tečka za dlouholetým působením výtvarníka Milana Knížáka v Národní galerii. Jeho sedmimetrový kolos tento týden zmizel z nádvoří před Veletržním palácem a míří do hlídaného skladiště. Přesně před rokem přitom Knížák v galerii skončil.

Sešli jsme se v jeho pražském bytě na vltavském nábřeží v den výročí invaze sovětských vojsk a povídali jsme si o jeho zkušenostech s totalitou i plánech do budoucna. Když však přišla na přetřes Národní galerie, začalo být dusno. Do debaty se zapojila i Knížákova manželka Marie, která rozhovor po chvíli rozčileně ukončila. Skutečnou tečku za naším rozhovorem udělala Marie ve dveřích, když jsem odcházela: "Můj manžel, i kdyby byl metař, tak mu lidi budou vyčítat vajgla. A přitom když ho potkají, tak by se mu měli klanět!"

Z trutnovské výstavy Milana Knížáka a jeho studentů

Přijela jsem o něco dřív, nezlobte se.
To nevadí. Já celý život vstávám brzo.

Vstával jste někdy pozdě?

Skoro nikdy. A poněvadž všichni moji kamarádi vždycky spali dlouho, tak jsem si vymyslel přísloví: "Kdo spí, ten krade." Tedy já jsem ho možná nevymyslel, možná že zaznělo ve filmu Rodinné trampoty oficiála Tříšky, ale zkrátka jsem to použil.

Co na to ti kamarádi?
Když jsem je po ránu budil, samozřejmě měli vztek. Ale nakonec jsem je donutil, aby vstávali.

A z těch kamarádů z dětství a mládí máte ještě nějaké? Dlouholeté, kteří vám zůstali?

Tak, znám je. Ale už se nestýkáme.

S nikým?

Ne. Není tam žádná nenávist ani žádné nepřátelství, zkrátka ty životy se rozdělily. A když bych řadu z těch lidí dnes potkal, určitě bych měl velkou radost. Ale že bych udržoval nějaký trvalý vztah, to ne.

Co je vaše nejdelší přátelství?

To nevím. Já to takto neměřím a nepřemýšlím nad těmito problémy. Je to zvláštní, vy mi kladete otázky, nad kterými jsem nikdy nepřemýšlel.

Milan Knížák

Tak to je snad dobře, že to jsou nové otázky.

Ne.

Není?
Ne. Mně připadají zbytečné. Kdo je nejlepší, kdo je největší...

Já jsem se neptala, kdo je největší.
No ne. To když jsem byl na akademii rektorem, přišla tam čínská delegace a ptala se, který žák je nejlepší, jaké největší dílo tady vzniklo, jakou máme nejlepší výstavu. Otázky, na které jsme neuměli odpovědět. Ale život není závod.

Já jsem se ptala, s kým máte nejdelší přátelství. Já mám třeba některá přátelství už ze školy.
Vám je dvacet let, nebo kolik…

Milan Knížák

Výtvarní, hudebník a pedagog Milan Knížák se narodil 19. 4. 1940 v Plzni. Po gymnáziu studoval Vysokou školu pedagogickou v Praze, Akademii výtvarných umění a Matematicko-fyzikální fakultu, z prvních dvou škol musel odejít, třetí opustil dobrovolně. Pracoval jako uklízeč mosteckých věží i strojník odpadních vod, ale díky svým happeningům si v 60. letech získal mezinárodní pozornost. Založil skupinu Aktual a stal se členem mezinárodní skupiny Fluxus, na jejíž pozvání roku 1968 odjel do Spojených států. Po roce 1989 sedm let působil jako rektor Akademie výtvarných umění, dvanáct let vedl Národní galerii v Praze. Oženil se třikrát, potřetí s Marií Saudkovou, se kterou vychoval její dva syny. Žije v Praze.

Mně není dvacet let, mně je dvaatřicet.
To je jedno, přátelství ze školy je desetileté, škola se končí ve čtyřiadvaceti, takže to přátelství trvá jenom chvíli. Já měl taky tak dlouhá přátelství, ale když pak začnete žít život, kde je hodně práce a hodně napětí, tak už nemůžete udržovat nějaká přátelství. To neznamená, že si jich nevážíte. Zkrátka životní styl to neumožňuje. Mám spoustu lidí rád, ale vidím je jednou za sto let.

Koho si vážíte tady v Česku?
To jsou opravdu hodně žurnalistické otázky. (smích) Je spousta lidí, kteří žijí svůj život velmi odpovědně a nechtějí za to nic, být stavěni na piedestal, zkrátka žijí svůj normální život. A takových lidí znám spoustu.

Třeba?
Já vím, že chcete slyšet nějaké známé jméno. Třeba mám rád Václava Klause. To je můj přítel a trvalo nám to dlouho, než jsme se k sobě dostali. Ale myslím, že se k sobě dostáváme stále těsněji.

Jak jste se vy dva potkali? O Klausovi mluvíte často, ale tohle jsem snad nikde nečetla.
Tak normálně. Já byl rektor a on byl předseda vlády nebo ministr financí, tak jsme se někde potkali. To je člověk, který je vlastenec, což je dneska sprostý slovo, ale já si ho dovolím používat.

Ve vašem knižním rozhovoru jsem se dočetla, že jste byl v mládí málem komunistou.
Ano. V mém posledním ročníku gymnázia jsem studoval dějiny 19. století, Marxe s Engelsem, kteří jsou velmi sugestivní pro člověka, který neví, že svoboda se nedá ničím nahradit.

A čemu věřili vaši rodiče?
Maminka byla z katolické rodiny, ale že by chodila do kostela, to ne. A tatínek byl ve víře vlažný, byl to kantor, učil výtvarné umění a matematiku, hrál na housle, takový maloměstský vzdělanec. Rodiče nebyli fanatici v ničem, nebyli ve straně, neangažovali se v církvi. Já jsem se jako dítě trochu angažoval, chodil jsem na faru ministrovat.

Zpíval jste taky na chóru?
Nezpíval, protože to neumím. Já jsem odmalička hrál na nějaké nástroje, začal jsem sám malovat... Maminka by bývala byla šťastná, kdyby ze mě bylo něco jako lékař. Tak to jsem nenaplnil. Nenaplnil jsem žádné očekávání, poněvadž mě vyhodili ze všech škol. Jako dítě jsem hledal nějakou sílu, ke které se budu moct přiklonit. Ale to mi nedal ani ten kostel.

Prezident Václav Klaus se sešel se šéfem Národní galerie Milanem Knížákem v hostinci U Vejvodů (14. ledna 2010).

Ředitel Národní galerie Milan Knížák čeká na slavnostní ceremoniál.

Ani ten Marx? 

Ne, to byla jenom taková chvilka. Pak mě estébáci zmlátili a přišla sprcha.

Na svých stránkách máte napsáno, že jste byl zhruba třistakrát zatčen. Kdy to bylo poprvé?
Poprvé bylo tohle. To bylo v roce 1957 na podzim.

To bylo už kvůli dlouhým vlasům?

Vlasy jsem trochu měl, ale hlavně jsem měl oblek, který se jim nelíbil. Matka mi koupila ve výprodeji takzvaný duffle coat. No a já jsem si k tomu v bazaru koupil baret. A v tom jsem šel domů v Mariánkách a najednou vidím, jak za mnou utíkají dva chlapi a mávají na mě. Tak jsem si říkal, asi turisti, něco hledají, tak jsem počkal a říkám: Můžu vám pomoct?

A místo toho pomohli oni vám...

Jasně, sebrali mě a odtáhli do blízkého baráku a tam mě brutálně zmlátili. Nedovedl jsem to pochopit, což ve mně probudilo hroznou nenávist. Celý život jsem chodil s tím, že ty lidi zabiju.

Ještě coby ředitel Národní galerie v Praze Milan Knížák představil nové akvizice ze sbírky Antonína Isidora Lobkowicze.

Potkal jste je pak ještě někdy?

Po letech moje matka ležela v nemocnici a vedle ní ležela žena toho jednoho fízla. Přišel jsem tam a náhodou jsem se to dozvěděl, tak jsem se rozklepal a musel jsem odejít. I po těch čtyřiceti letech to ve mně pořád budilo velkou vášeň.

Takže jste ho nakonec nechal být?
Bohužel, ale pral jsem se mnohokrát. Ve Vídni mě zavřeli za to, že jsem ublížil dvěma policajtům. Obtěžovali holku, se kterou jsem tam byl, a mně se to nelíbilo. Tak mě dali v roce šedesát osm po invazi na měsíc do kriminálu. A bylo to tam jako ve filmu.

Jak to?
Na cele jsem byl s plukovníkem francouzské cizinecké legie, který byl údajně zapletený do atentátu na de Gaulla. Jenže vždy, když legionáři bojovali v nějakém městě, tak tam prý nezapomněli udělat banku. Takže měl strašné peníze a já se první noc v tom vězení opil. On měl s sebou flašku koňaku a uplatil strážné. Ale v československém vězení to jako ve filmu nebylo, tam jsem byl nejdéle půl roku.

Za co?
Za poškozování republiky v zahraničí. Poslal jsem na bienále do Paříže nějakou svoji práci, oni to zadrželi a odsoudili mě. Jindy jsem na výstavu v Dortmundu, kam jsem nemohl jet, poslal po pár listech text do katalogu a oni ho na hranicích sebrali. Byla tam úvaha o revolucích, kterou mi vyčítali. To bylo v roce sedmdesát jedna. To byla blbá doba.

Mluvíme spolu zrovna 21. srpna. Jak jste prožil revoluční rok šedesát osm?
To nebyla žádná revoluce, to byl hrozně příjemný rok. Po dlouhé době naprostého temna se lidi chopili svobody a nálada se zlepšila. Policajti začali být hodní, jídlo v hospodách se zlepšilo, autostopem se jezdilo jak vlakem, lidi chodili po ulicích, zpívali a všude byly máničky. Já byl svědkem, jak na zemi ležel kluk a policajt mu říkal: "Tady neležte, vždyť vás něco přejede." A odvedl ho vedle.

Milan Knížák při koncertu své skupiny Aktual v Music F Clubu v roce 1971

Kde jste byl během invaze?

To jsem v Mariánkách dělal na čistírně odpadních vod strojníka, najednou se v noci probudím rachotem. Pod oknem jel tank. Tak jsem ten den napsal písničku: "Podivnej sen se mi dnes v noci zdál, divnější den mě z něj vyburcoval. Pod okny mi hřmotí tanky a děla, tak se přec návštěva přátelská dělá." Vzal jsem kytaru a s tou písničkou jsme s klukama obešli celé město. To bylo docela zábavný.

Taky trochu nebezpečné, ne?

Nebezpečné bylo něco jiného. Když jsem se vracel z Mariánek do vesnice Krásné, kde jsem bydlel, šel jsem přes les a najednou mě zastavil ruský voják s puškou. Nic takového asi v životě neviděl: měl jsem dlouhé vlasy a nesl jsem siamskou kočku. Říkal, že musím pryč, ale já měl takový vztek, že jsem necítil strach a šel dál, až na takovou mýtinu, kde seděli nějaký ruský papaláši. A jak tam jdu, najednou za mnou vyjel tank a na tom tanku stálo asi deset Rusáků se samopalama. Jeli za mnou až do vesnice, nejmíň dvacet minut. Teď, když si na to vzpomínám, tak si myslím, že jsem byl úplnej blbec. Ten vztek byl silnější než pud sebezáchovy.

Takže nemáte z ničeho strach?
Strach jsem měl v životě mockrát, ale nikdy ve vypjatých situacích. Jinak se bojím v letadle.

Stárnutí se nebojíte?
Pokud je mi dobře, tak je mi jedno, jestli mi je deset, nebo sto. Mám stejné pocity, jako když mi bylo dvacet, akorát přicházejí nové zkušenosti. Člověk plní úkoly a hledá další, a pokud přestane úkoly hledat, tak život skončí.

Z trutnovské výstavy Milana Knížáka a jeho studentů

V Národní galerii jste loni skončil. Jaký je teď váš další úkol?

Zaprvé jsem se začal trochu angažovat ve vysokém školství, já nikdy nepřestal učit a škola (Akademie výtvarných umění - pozn. red.) moc nefunguje, tak jsem se nechal zvolit do senátu, jsem v předsednictvu Rady vysokých škol. A taky chci vydávat knihy o jednotlivých oblastech mé práce: brzy vyjde knížka o mé architektuře, pak by měla vzniknout kniha o mé módě. A v Praze by měla být otevřena moje galerie, která by měla být zasvěcena mé práci.

Vy budete majitelem galerie?

Ne. Bude se zabývat mojí prací, ale já nebudu majitel. Bude to kontaktní prostor, kam budou moct přijít zájemci o moji práci, něco koupit a tak dál. Chtěl bych, aby tam byl nábytek, móda, obrazy, sochy...

A uděláte tam i nějaký happening?

Myslím si, že happening není úplně umělecká forma, ale výraz nějaké doby. K tomu, aby člověk udělal nějakou akci, by měl mít důvod, muselo by to odpovídat času a místu. Jinak je to jenom takový cirkus.

Ale byly to happeningy, jež vás v 60. letech proslavily i v zahraničí.

Samozřejmě, já jsem se dostal v šedesátých letech mezi dvacet lidí světové avantgardy, takže to je pravda. Ale co? To je nepodstatné. A jestli se o to někdo zajímá? Víte, jak je svět umění vrtkavý a jak se tam objeví spousta blbostí. Člověk si musí být vnitřně jistý tím, co dělá, a jestli ho někde oslavují... Je to dobré na peníze, ale já jsem jich nikdy tolik neměl. Dostal jsem se do světa svou prací, ale nemohl jsem nic prodat. Nic jsem nevyráběl, já dělal věci tak, aby se prodat nedaly.

Ale pak v 80. letech jste se přece vrátil zase k sochám, k objektům.

Jo, zlepšuje se to, nestěžuju si. Moje žena tvrdí, že jsem nechutně pracovitý, ale jenom v oblasti, kterou mám rád. Třeba nádobí moc nemyju, neluxuju, neuklízím, jsem prase. Ale jinak pracuju hodně.

Vy jste mohl jezdit na Západ i během 70. let. Jak to bylo možné?

Nemohl jsem jezdit! Ano, já jsem dostal na rok stipendium ze Západního Berlína, pět let jsem tam nemohl, ale pak pustili (výtvarníka a básníka) Jiřího Koláře, a tak jsem jim začal říkat: "On může, já nemůžu?" A za půl roku velkých bojů mi dali výjezd a doufali, že se nevrátím.

To bylo v kterém roce?

Sedmdesát devět. Berlín byl bezvadný, žilo se tam čtyřiadvacet hodin denně, byli tam všichni homosexuálové, poněvadž nemuseli na vojnu, spousty různých deviantů, prostitutek a umělců. A musím říct, že ti všichni tam byli jemní a že žili až do zdi.

Jak to myslíte?

No měli ty svoje rozhledničky a koukali na Východ. Na Západě se koupali lidi, leželi u vody, blbli a na druhé straně bylo pusto a prázdno.

Z čeho jste žil, když jste se sem vrátil?

Manželka chodila do práce, že jo? (volá na manželku Marii) Že jsi nás živila? Marie: Nemohl být nikde zaměstnaný, protože ho nikde nevzali. Ale ona i tahle doba je stejná. Lidi, kteří něco umí, tak po nich jdou.
Milan: Český národ nemá rád lidi, co něco umí. Všude vyhrávají outsideři. Nejúspěšnější zpěvák je Karel Gott, který už deset let nemá hlas.

Když už jste tady, paní Marie, můžu jednu milostnou otázku? Je pravda, že vás Milan přebral Janu Saudkovi?

Marie: To je omyl! Saudek dostal velké kopačky, to jsem ještě nevěděla, že Milan Knížák existuje. Nikdo nikoho nepřebíral, lidi toho napovídají. O mém muži psali, že je rasista, že je jako Hitler... Jednou jsme dokonce šli po náplavce, to bylo ještě za hluboké totality, a jakýsi člověk začal na mého muže zničehonic řvát. Nevím, co mu udělal.

Ještě se vám takové věci stávají?
Já si myslím, že lidi jsou na mě naopak docela hodný.

Z trutnovské výstavy Milana Knížáka a jeho studentů

No ale teď vám budou v Národní galerii zrovna demontovat sochu Král a královna.

Marie: Nebudou.
Milan: Nemůžou. Ona patří mně! Já tam zavolám policii.

Jak? Zavoláte policii?

Ta socha patří mně, ta nepatří Národní galerii, Národní galerie tu sochu nemůže demontovat, nemá na to žádné potvrzení.

Já jsem myslela, že jste tu sochu věnoval Národní galerii darem.

Nedaroval.

Chtěl byste ji vůbec? Vždyť je obrovská, kam byste takový kolos dal?

Já bych ji měl kam dát. Ale to není ten problém. Oni na to nesmí sáhnout.
Marie: To je autorova věc, on si ji může třeba rozšlapat, udělat s ní, co chce.

Takže se budete bránit?

Budu se bránit. Já to ani nevím, že ji chtějí demontovat, ale okamžitě jim napíšu.

Knížákova socha zmizela od Národní galerie 23.8.2012

A nebyl to trochu střet zájmů? Vy jste byl tehdy ředitel Národní galerie a dal jste před ni svoji sochu.

Aha. Před několika vteřinami jste souhlasila s tím, že jsem byl už v 60. letech v malém úzkém kruhu světové avantgardy, čili co jsem byl? Umělec. Už tehdy. A měl bych být jako umělec zastoupen v Národní galerii?

To byste měl, jenom nevím, jestli zrovna ve výběru pěti soch, které jsou na nádvoří.

Moment. Ty sochy byly vybírány podle několika kritérií. Taky podle ceny. A za moji sochu nezaplatila Národní galerie ani korunu. Ani jednu korunu! Všechny ty sochy byly udělané tak, abychom za ně nemuseli platit peníze a aby to byli význační autoři. Já jsem význačný autor.
Marie: Velmi.

Ale já často jezdím do muzeí po Evropě a nevybavuju si, že by někde měl nějaký ředitel svoji sochu na nádvoří.

To si vybavujete špatně. Ředitelem muzea pro Angewandte Kunst ve Vídni, což je velice známé muzeum, je architekt Peter Noever, který se svými architektonickými projekty podílí na opravách a věcech do svého muzea. A té Vídni, která je velmi prudérní, to vůbec nevadí. (pozn. red.: Jde o Muzeum užitého umění, jeho ředitel Peter Noever loni odstoupil kvůli aféře, že na účet muzea pořádal soukromé večírky své matky.)
Marie: Tady se několik let říkalo, že si můj muž nakoupil do Národní galerie svoje věci, to možná budete opakovat taky. Ale pravda to vůbec není. Tohle jsou takové blbosti.

Ale pak jsou také fakta. Četla jsem, že Národní galerie koupila dva objekty od vašeho nevlastního syna...

A co? To nekoupila Národní galerie, to koupila Nadace Jelínek, která by to mohla dát jiným galeriím, ale já jsem dělal všechno pro to, aby dávala ty věci jenom nám, aby Národní galerie měla zastoupenou mladou generaci. A že se náhodou mezi ty stovky děl dostala dvě díla našeho Davida, co je na tom špatně?
Marie: Jak to, že jste se nepodívali za celý ten rok na pana Rösela (nový ředitel NG - pozn. red.), co dělá? Všichni se jenom dvanáct let starali o mého muže.

A co si teda myslíte o Vladimíru Röselovi?

Ten nemluví se svýma sekretářkama!

Jak to víte?

Milan: Protože mi to ty sekretářky říkají.
Marie: Vypněte to laskavě. Milane, vypni to, protože to není fér. (Marie se mi snaží vypnout diktafon. Nejde jí to, tak ho vypínám sama. Milan Knížák mezitím odchází z místnosti.)

  • Nejčtenější

KVÍZ: Lovec přichází! Otestuje si znalosti zákulisí soutěže Na lovu

22. března 2024

V sobotu 23. března startuje na TV Nova další série Superlovu, speciální verze pořadu Na lovu....

Simply the best! Ewa Farna podruhé nadchla vyprodanou O2 arenu

23. března 2024  9:40

Zpěvačka Ewa Farna zazpívala 22. března podruhé v po střechu našlapané O2 areně. Na přidaném...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Leštiči klik hráli řediteli za dveřmi, já o protekci nestál, říká jubilant Spálený

21. března 2024

Premium Petr Spálený právě dnes slaví osmdesátiny. Jak říká, svoje roky nikdy moc neprožíval, a tak stále...

Básník ticha i lomozu. Se Zajíčkem se loučily stovky lidí, zaplnily okolí kostela

21. března 2024  16:22

V kostele svatého Petra a Pavla v Radotíně se ve čtvrtek 21. března stovky lidí loučily s Pavlem...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Kus dřeva, který v Titaniku udržel hrdinku naživu, se vydražil za 16 milionů korun

27. března 2024  8:01

Plovoucí kus dřeva, který v oscarovém snímku Titanic pomohl udržet hlavní ženskou postavu Rose při...

RECENZE: Mlok, anebo nesmrtelnost? Kalfař v nové knize smeká Čapkovi

29. března 2024

Premium Nejdřív Kosmonaut z Čech, teď rovnou Stručná historie věčného života. Názvy svých románů umí...

KVÍZ: Co chceš více, chop se lžíce. Jak znáte film Což takhle dát si špenát?

29. března 2024

Bláznivá komedie o loupeži, zázračném omlazovacím přístroji a jedněmi nenáviděné, druhými milované...

Nechtěli ji mezi sebe, ale nedala se. Beyoncé vydala countryové album

29. března 2024

Zpěvačka Beyoncé vydala v pátek 29. března druhou část plánované albové „covidové“ trilogie. Po...

RECENZE: Způsob, jak umrtvit oživlé Kroky a skoky české animace

28. března 2024  16:15

Je to smutný paradox. V cyklu Kroky a skoky české animace sice mnohokrát zazní, že animovaná tvorba...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...