Proč jste se tentokrát obrátili na zahraničního producenta?
Nejdřív jsme dělali demo nahrávky s několika tuzemskými producenty, ale zjistili jsme, že příliš respektují naši historii i zvuk a výsledek proto pořád zní jako Kryštof. My to chtěli tentokrát zkusit jinak.
Tak jste si dali inzerát?
Já moc nevěřil, že by s námi někdo zvenku měl zájem točit. Ale skutečně jsme si dali inzerát na internetové stránky, kam chodí producenti z celého světa. A říkali si, že se třeba někdo ozve. Nakonec přišlo osmnáct odpovědí, my poslali naši písničku a dostali zpátky několik pracovních verzí. Něco znělo elektronicky, něco intimně a akusticky a jeden producent z té písničky udělal i punk. Nakonec jsme si vybrali Yarona Fuchse, který shodou okolností odpověděl první.
Věděli jste, co má za sebou?
V tu chvíli ne. Když jsme zjistili, že dělal s Bobem Dylanem nebo Herbiem Hancockem, nesmírně nás to potěšilo. Začali jsme si posílat písničky přes internet. Byly to syrové verze, třeba jen kytara a zpěv ze zkušebny. On nám zpátky poslal svoje návrhy, my něco doplnili. Celkově jsme tak strávili půl roku jenom přípravou.
A natáčení už pak bylo lehké?
Moc jsem nevěřil, že to za těch deset vyhrazených dní stihneme, protože dřív jsme točili měsíc. Ale nakonec jsme to díky té přípravě zvládli. Vyzkoušeli jsme si hodně nových věcí. Kromě jedné písně třeba nepoužíváme žádné samply. Vůbec poprvé jsme točili živě, všechno dohromady a nic se pak neupravovalo v počítači. S tím jsem se u nás nesetkal. Ale chlapci z Ameriky řekli: To je hudba, to je život a museli jsme to zahrát. Pro nás to byla ohromná zkušenost.
Je tedy výsledek syrovější?
Já nevím. Už to neumím posoudit, ale nahráli jsme určitě nejtvrdší písničku v historii kapely. Nejvíc mě potěšilo, když jsme odjeli desku masterovat do New Yorku, líbila se i Tedu Jensenovi, který dělal zvuk Coldplay nebo Muse. Říkal: "Tam jsou docela hity. Kolik toho prodáte, tak půl milionu?" Když jsem řekl, že v Čechách je úspěch patnáct tisíc, docela ho to zaskočilo.