Měl jsem jít radši na houby, říkám si, když uprostřed rakouských lesů míjím v křoví zaparkovanou sanitku. Posádka nudně listuje časopisem a čeká na nějakou prácičku. Jen abych jim záminku k výjezdu neposkytl já, přeji si.
Na pozvání českého zastoupení automobilky Ford mě při tréninku sveze na sedadle spolujezdce česká hvězda za volantem Fiesty WRC Martin Prokop.
Pohledná slečna mi strká do ruky kuklu a v druhé nervózně svírá helmu. "Tak šup, šup, oblíkat, auto už vyjelo ze spodního startu testovacího okruhu a za pár vteřin je tady." Při představě, co mě čeká a nemine, se pokouším o úsměv.
Měla pravdu. S řevem rozčileného tygra se mezi stromy vynořuje závodní speciál pilotovaný továrním jezdcem. Má sice taky helmu, ale i tak je vidět, jak se potutelně usmívá a brousí si zuby na dalšího zelenáče.
Vrátit už to nejde, tak zachovám fazonu a pomáhám viditelně otřesenému kolegovi na místě spolujezdce vystoupit ze stísněného kokpitu. Na zpáteční cestu usedám tedy na jeho místo já.
Nepřezujeme pneumatiky?
Jako jogín se protahuji mezi trubkami ochranného rámu a usedám do skořepiny závodní sedačky. Technik mě poutá pětibodovým pásem tak silně, že se nemůžu ani nadechnout.
Na sedadle spolujezdce ve Fordu Fiesta WRC, za volantem Martin Prokop
Jiný technik řeší u druhých dveří něco s řidičem. Škoda, že slyším přes interkom něco o poslední jízdě na této sadě gum. Chce se mi vstoupit do debaty s nápadem, že by asi bylo lepší je vyměnit hned, že klidně počkám. To už se ale auto dává do pohybu a moji poznámku přehlušuje řev tří set koní.
Před chvílí jsem tudy šel pěšky a málem si vyvrátil kotník o šutry na cestě a roztrhal kalhoty o trní. Teď sedím téměř na podlaze výztuhami vycpaného auta a hystericky zapírám nohy o nášlapy pod přístrojovkou.
Zatím volně zrychlujeme. Dvojka. Trojka. Ještě se mi vybavuje větička z miniškolení před jízdou: "Hlavně nohama nezapněte stěrače nebo ostřikovače". Jejich ovládání je totiž umístěno v horní části nožního odpočívadla. Pak stačí trochu stresu při dvacetimetrovém skoku nebo nervózní přešlap a už stíráte.
Konec srandy, raketový start je tu
Pravotočivá zatáčka se pomalu otvírá a úzká cestička se sklání příkře dolů. Na Martina Prokopa to působí podobně jako když bodnete koně do slabin. Plný plyn, dveřmi napřed a rychlost, jakou míjíme stoleté stromy z dvoumetrové vzdálenosti, se dost těžko popisuje. Levotočivá zatáčka končí horizontem, za kterým asi končí svět.
Sedím hodně nízko a přes mohutnou palubní desku a průzor helmy vidím, že letíme. Těch třicet metrů ve vzduchu trvá snad věčnost. Celé moje utrpení prohlubuje fakt, že za horizontem je prudký padák, jaký mají pod můstkem skokani na lyžích.
My ale nebrzdíme a nekončíme. Když se vůz odlepil od povrchu zemského, kola se po ztrátě adheze roztáčí naprázdno a motor se vytáčí až do omezovače. Bohužel ale nepadáme do sněhu pod doskočištěm, ale na kamenitou lesní cestu dlážděnou kameny o velikosti cihly. Rychlost stoupá a ve mně hlodá strach, vždyť v tom hlubokém hustém lese určitě žijí i nějaká zvířata. Co když nám tam teď vleze srnka. Sice by musela být hluchá, ale věřte tomu, když jedete hlubokým lesem s plným plynem na podlaze.
Padák končí vracákem, který lemují dvacetimetrové smrky. Teď už se to nedá ubrzdit i kdybychom jeli po suchém asfaltu. Zase vedle. Nevím jak, ale zablokovaná kola auto až neskutečně zpomalují. I na rozbité šotolině. Během chvilky fiesta ze 140 km/h ubírá na osmdesát a bokem opisuje poloměr zatáčky.
Přední nárazník doslova sbírá borůvky, ale pořád žijeme. Nabývám dojmu, že nejhorší máme za sebou. To by se ale cesta nesměla lehce narovnat. Později se dozvídám, že to byl nejrychlejší úsek čtyřkilometrové trasy. Nabíráme druhou kosmickou rychlost. Organizátoři sice dali před nejblíže vyrostlé stromy obří balíky slámy, ale nevím, k čemu by nám ve 165kilometrové rychlosti byly platné. To už je snad lepší trefit i to krásně vyrovnané dřevo, co tam nechali lesníci.
Rovina končí podezřelým prázdnem. Zase horizont, sluce pere proti oknu a začíná to vypadat, že se někdo zbláznil. Řidič určitě. A já asi taky, když jsem do toho auta dobrovolně nastoupil.
Přimhouřím oči a dobře jsem udělal, protože by mi jinak vypadly z důlků. Už zase plné brzdy. Podle mě tak o dvě stě metrů později. Následuje změna dveří, které pojedou první. Zatáčka je totiž levotočivá, takže mám privilegium se o strom rozplácnout první. Zase vpředu borůvky, vzadu šustí jehličí a ze stromů se odlupuje kůra.
S úlevou koukám na konec další rovinky, kde se rýsuje něco jako cíl. Tady už to musí skončit. Konečně se nemýlím. Tedy až na efektní zakončení celé jízdy ve formě otočky asi ze šedesátikilometrové rychlosti. Být to na letišti, jsem v klidu, ale na stezce pro srnky a zajíce je to chirurgická práce.
