Teď sedím v šedé fabii na pražském Jarově a chystám se na první kondiční jízdu. A vedle mě dáma, již mi známí doporučili, protože prý naučí řídit každého. Rozumějte každé vyděšené trdlo.
Srdce v krku, ruce se mi třesou, když otáčím klíčkem v zapalování... "Alice, dýchejte, jinak vás budou brát křeče a nikam nedojedeme," radí mi a já se snažím uvolnit. "Naučím vás takový fígl, jak se rozjet, aby vám to necukalo a nechcípalo," slibuje instruktorka. "Spojku pusťte do půlky a když uslyšíte, že motor zabírá, říkejte si pomaloučku slovo milimetry a přesně tak ji uvolňujte."
Motor neslyším, ale podařilo se, trhaně se rozjíždím a nejistě si to sunu ulicí mezi rodinným domy. Zhluboka dýchám a snažím se zpracovat milion informací, které mi učitelka říká.
4. června 2012 |
Například to, že auto má boční zrcátka a že je dobré je občas použít, zvláště, když se mění směr. Nepamatuji si, že by nám to kdysi v autoškole říkali a mám naučeno dívat se jen za sebe tím prostředním. "Hloupý zvyk," konstatuje instruktorka a zrcátko na předním skle prostě sklopí. Bez něj a bez odvahy pokračuji dál.
Hlemýždí rychlostí najíždím do křižovatky, pak do další a objíždím blok podruhé. Všude zatáčíme jen doprava, což mi maximálně vyhovuje. Velebím toho, kdo rozhodl, že na Koněvově třídě v Praze bude rychlost omezená na třicet, takže nemusím jet víc než na dvojku.
Za mnou se to sice trochu štosuje, ale spoléhám na to, že "elko" na střeše mé chování aspoň trochu vysvětluje. Třičtvrtěhodina utekla jako nic a já, ani nevím jak, podélně zaparkovala u chodníku. Ufff, přežila.
"Tak si zítra dáme dvouhodinovku, ať můžeme vyjet někam dál," zpraží mě hned učitelka. Myslela jsem, že jedno rande týdně stačí, ale nemám sílu protestovat.
Vzpomenu si na událost, kvůli níž jsem ze dna šuplíku po letech vyhrabala řidičák a rozhodla se "na stará kolena" obstát na silnici: horký letní den, kdy s několika zavazadly cestuji z Nového Strašecí, kde mám rodinu, do Berouna, kde bydlím, musím dvěma autobusy přes Prahu, což v sobotu trvá dvě a půl hodiny, zatímco autem (které parkuje před domem) by mi to zabralo pětatřicet minut. Strach mi zbytečně komplikuje život a touha po pohodlí by ho mohla překonat...
