Když pomineme tuzemské kapely, které jsou na festivalech k vidění v podobných obměnách skoro každý víkend, a řadu doprovodných atrakcí, byl na třetím ročníku Open Air Festivalu dost velký problém zabavit se muzikou.
Open Air Festival 2012 |
Týkalo se to zejména pátečního programu, ve kterém se dramaturgie zaměřila na taneční hudbu. Na vystoupení hlavních hvězd se nedalo moc koukat, pokud jste se tedy nerozhodli tancovat na všechno, co má rytmus. Ještě že v sobotu předčila očekávání písničkářka Amy Macdonaldová.
Největší průšvih přišel, když se na pódiu objevili Gorillaz Soundsystem. Z party kolem zpěváka Damona Albarna a kreslíře Jamieho Hewletta, kteří "nejslavnější kreslenou kapelu" vymysleli, v něm nepůsobí nikdo, a proto bylo od začátku otázkou, co předvedou. A bohužel toho moc nebylo.
V Gorillaz Soundsystem "hraje" dýdžej, jeden nepřesvědčivý perkusionista, jeden bubeník a asi ve třech písních nevýrazná zpěvačka.
Podivná parta tak, schovaná za poloprůhlednou látkou se slušnými projekcemi, divákům v Panenském Týnci nabídla jen kulhající remixy písniček Gorillaz, několikrát promíchané s Michaelem Jacksonem. Nemělo to hlavu ani patu a rychle řídnoucí řady pod pódiem daly podivnému revivalovému omylu na vědomí, že videodiskotéky Jirky Neumanna v pražské Lucerně jsou mnohem větší zábava.
To Fatboy Slim, který byl avizovanou největší hvězdou, si alespoň na nic nehraje. Zatímco ve studiu je devětačtyřicetiletý hudebník zábavný a chytrý producent, na pódiu vystupuje jen jako obyčejný dýdžej, jehož kvality v očích a rozpumpovaných hlavách fanoušků stoupají s počtem zkonzumovaného alkoholu. Bez toho jsou dlouhé minuty tanečních rytmů, přerušovaných hlubokomyslnými pokřiky jako "zvedněte ruce nad hlavu", k nepřežití. Nutno říci, že několikatisícový dav pod pódiem rozesmátě prvoplánový Fatboy Slim rozeskákal. Ale festivalová euforie z hudby přece jen vypadá jinak.
Inspirována Springsteenem
V sobotu se Open Air festival proměnil v akci pro úplně jiné publikum. Jen těžko odhadovat, pro jaké. Jedna situace za všechny: zatímco na hlavním pódiu Ivan Mládek, Milan Pitkin a další prokládali písničky Banjo bandu vtipy o velikosti černošských penisů a prsech Haliny Pawlowské, z malé scény na střeše Redbull Tourbusu začala hrát jedna z potenciálně nejzajímavějších tuzemských kapel festivalu.
I přes technické problémy a příšerné přeslechy z okolních scén Charlie Straight ukázali, že se o nich jako o nejnadějnější mladé kapele nemluví nadarmo.
Velmi příjemným překvapením byl naštěstí nakonec i koncert skotské zpěvačky Amy Macdonaldové, která u nás uspěla především singlem This is the Life.
Nepůsobila totiž jako plačka a se svou kapelou hrála plnokrevně, jako by se v nasazení a názorech na hudbu učila od Bruce Springsteena. Asi ne náhodou zněla v přídavku akusticky jeho Born to Run. Macdonaldová soustředěným hraním a skvělým zpěvem dokázala, že i když davy svou hudbou jen tak nestrhne, rozhodně není zpěvačkou jednoho hitu. Je otázka, zda je jedno takové poznání za dva dny na festivalu dost.
