Doběhla do cíle finále a upřeně koukala na světelnou tabuli. Stihla jsem to? Periferně viděla v deváté dráze běžící Jamajčanku Kaliese Spencerovou, ale nebyla si jistá, zda ji porazila. Zda ten bronz má.
Po pár vteřinách se rozesmála a tvář schovala do dlaní. Povedlo se! "Bylo to neskutečný," slovy ani nebyla schopna popsat první pocity.
S první gratulací přispěchal oštěpař Vítězslav Veselý, který se právě chystal na kvalifikaci. "Byla jsem ráda, že tam byl. Víťu mám ráda," smála se pětadvacetiletá překážkářka.
Nová Hejnová: žádný stres
Běžela do hlediště, kde skočila do náruče přítele. Pak se zabalila do české vlajky, s ní za zády oběhla čestné kolečko a vychutnávala si aplaus osmdesáti tisíc párů dlaní.
Jaký to jen byl rozdíl! V Helsinkách zdrcená seděla v mixzóně, bez medaile, plakala, přemítala o změnách. Po návratu z evropského šampionátu ji oslovil Tomáš Dvořák. Bývalý desetibojař, šéftrenér české atletiky jí řekl: Ozval se mi psycholog Alexandr Kubáček, nabízí sportovcům konzultaci.
Zaujalo jí to, čtyřikrát zašla na kus řeči. "A jak je vidět, funguje to," pochvaloval si Dvořák ještě před finále. Zároveň věštil: Výsledek z Helsinek byl pro ni jen dobře. Nakopl ji.
Do britské metropole totiž přijela jiná Zuzana Hejnová. Žádný stres, nervozita, zodpovědnost. Ztělesněním sebevědomí a dobré nálady byla. "Formu mám, cítím se dobře," vypravovala dokola.
Ve čtvrté dráze vyrazila za medailí pekelným tempem, jen dvě soupeřky - Ruska Natalia Anťuchová a Američanka Lashinda Demusová finišovaly rychleji.
Nevadilo jí to. Tentokrát totiž konečně byla medaile i pro ni.
