Bylo mu dvanáct, když v jeho zemi začala válka. Bylo mu jen o rok víc, když z vlasti uprchl. Bylo mu 23, když přijel do Norska, jedné z nejbezpečnějších zemí světa. A bylo mu 31, když mu norský občan Anders Breivik na pohádkovém ostrůvku Utoya zastřelil mladšího bratra.
To je příběh Chálida Ahmeda, norského politika somálského původu. Muže, který zažil tolik hrůzy, že by to vystačilo na několik lidských životů. Muže, který už zase ztratil pocit bezpečí.
Dvaadvacátého července 2011 se Chálid na Utoyi probudil brzo. Cítil se divně. Srdce mu bušilo a ruce se třásly. Trápila ho zlá předtucha. Hned si sbalil věci a Mubarakovi a Ismaílovi, svým mladším bratrům, řekl, aby udělali to samé. Protože se jede domů. Bratři nechtěli. Na tábor, který běžel už několik dní, totiž dorazili jen den předtím, když se vrátili z dovolené v Bulharsku. "No tak, sotva jsme přijeli! Dopřej nám aspoň jeden den tady na Utoyi!" přemlouvali Chálida. Ustoupil s podmínkou, že domů se pojede druhý den ráno. O pár hodin později přijel na ostrov Anders Breivik. Ani ne dvacetiletý Ismaíl se pak domů už nikdy nevrátil.
Přijel z bojů v Mogadišu
Chálid Hadži Ahmed se narodil v roce 1979 v Mogadišu. Z doby, kdy v Somálsku propukla krvavá občanská válka, si pamatuje mrtvoly na ulicích, zvuk střelby a záblesky raket v dálce. Ale jinak se mu jako dítěti tehdejší život v Mogadišu zdál vcelku normální. Chálidův otec však pochopil, že k normálu má tenhle chaos daleko, a po roce odvezl rodinu pryč. Do Jemenu, k příbuzným. Začal pracovat, děti nastoupily do školy. Deset let tak žili. Chálid se potom na dva měsíce zkusil vrátit do Somálska, ale jen tam zjistil, že se od jejich odjezdu nic moc nezměnilo. A nakonec s pomocí strýce a jeho známých odletěl do Itálie.
"Tam mě vyzvedl nějaký strýcův známý a vlakem přes celou Evropu mě dovezl do Norska," vypráví dnes Chálid. Sedí přitom na terase jedné restaurace v Hamaru, ospalém městečku severně od Osla. Tady už léta žije a pracuje. Prošel uprchlickým táborem, kolečkem žádostí o trvalý pobyt.
77 zabitýchBrutální útoky norského pravicového extremisty Anderse Behringa Breivika šokovaly před rokem, 22. července, celou Evropu. Ještě týž den zveřejnil Breivik na internetu svůj manifest a deník, v němž popsal přípravu na atentáty. K nim se posléze přiznal a prohlásil, že se cítí nevinen, protože byl k činu údajně donucen vládní politikou podporující přistěhovalectví. Útoky byly dva |
"Nestěžuju si. Ba naopak. Všichni byli tehdy milí a vstřícní a podmínky v táboře skvělé." O rok později za ním přijeli rodiče, tři bratři a dvě sestry. Povolení k pobytu dostali všichni, načež je norská vláda poslala právě do Hamaru.
Život se zase ustálil. Lépe než v Jemenu, samozřejmě. Chálid během krátké doby složil zkoušku z norštiny a absolvoval testy srovnatelné s norskou maturitou. Začal pracovat – učil francouzštinu. To bylo zhruba v roce 2005, kdy také vstoupil do AUF, mládežnické organizace norských sociálních demokratů. O pár měsíců později už byl šéfem hamarské pobočky a v létě 2006 poprvé vyrazil na tábor na Utoyu. Byl okouzlen. Z ostrova, z atmosféry, z lidí kolem. Jezdil pak na tábor rok co rok.
Tragickým paradoxem je, že loni jet neměl. Utlumil totiž trochu své aktivity v AUF, aby se mohl zase věnovat učení a taky lokální politice (byl zvolen do hamarského zastupitelstva). Jenže v březnu 2011 odešel z hamarské AUF její šéf a Chálid se nabídl, že "to na chvíli vezme". Utoya 2011 se tak nevyhnutelně ocitla v jeho pracovním kalendáři.
Ten den nezapomene
Ten den, pátek 22. července, se mu pořád vrací. Pamatuje si každou vteřinu. "Celé to začalo odpoledne, po výbuších v Oslu. Všichni najednou jen zírali do mobilů. Vedoucí tábora svolali děti do společenské místnosti. Řekli jim, že v Oslu byla exploze, ale nikdo zatím neví, co se stalo. A taky, že premiér Stoltenberg je sice v bezpečí, ale že se pravděpodobně zruší jeho návštěva na Utoyi, která se měla uskutečnit v sobotu," vzpomíná Chálid. V tu chvíli si myslel, že se splnila ta jeho ranní zlá předtucha.
Rozhodl se, že se vydá loďkou na pevninu za kolegou, který seděl v registračním místě. Tím musel projít každý, kdo chtěl na Utoyu. "On tam byl sám a já si pomyslel, že by bylo dobré jet za ním, dělat mu společnost. Vydal jsem se k lodi, ale v půli cesty jsem si uvědomil, že jsem zapomněl mobil. Tak jsem se vrátil do hlavní budovy. Zrovna včas, můj mobil zvonil, volala sestra. Říkala, že ten výbuch v Oslu byl teroristický útok. A taky že mluvila s mámou a uklidňovala ji, že já, Ismaíl a Mubarak jsme daleko, na ostrově, že se nám nic nemohlo stát."
Pak se ozvala střelba. Tak silně, že ji slyšel nejen Chálid, ale přes telefon i sestra. "Co to je? Já slyším výstřely," vyhrkla. Chálid myslel, že asi ohňostroj. A potom ho uviděl. Z okna v prvním patře hlavní budovy sledoval, jak se blíží... policista.
Breivik šel klidně, rozvážně. "Jde sem policajt, asi nám řekne víc o tom, co se stalo v Oslu. Zavolám ti později, jo?" řekl ještě Chálid sestře a zavěsil. Znovu vyhlédl z okna. Viděl, jak se k vysokému muži v uniformě blíží dívka. "Asi se ptala, co se děje. On ji dvakrát střelil do břicha. A pak ještě do hlavy. V tu chvíli bylo jasné, že ten člověk sem přijel vraždit."
Chálid začal křičet. Všechny, kdo byli v místnosti s ním, vyhnal ven. Do lesa, schovat se. Doběhli k vodě. "Kdo umíte plavat, prostě plavte. Pryč," přikázal dětem. Kde jsou bratři, to v tu chvíli nevěděl. Zato moc dobře věděl, že Ismaíl neumí plavat.
Slyšeli jen déšť a střelbu
Trvalo to věčnost. "Bylo vlastně ticho. Slyšeli jsme jen déšť a šumění stromů. A střelbu," popisuje Chálid. Skrýval se se skupinkou dalších v lese, měnili místa. Nevěděli, zda je střelec sám, nebo je jich víc. Několikrát měli pocit, že už slyší, jak se blíží loď nebo helikoptéra. Střelba utichala a zas propukala, odkud se ozývá, bylo těžké určit.
"Byla tam ozvěna." Pak slyšeli měkký, příjemný mužský hlas. "Jsou tu nějací lidé? Střelec je zneškodněn, můžete vylézt. Mluvte se mnou," říkal. Tři dívky vyšly. Breivik je okamžitě zastřelil.
"Že jsme opravdu zachráněni, to jsme pochopili, až když jsme z posledního úkrytu viděli, že ke břehu dorazila loď. Už nikdo nestřílel. Všichni jsme se k lodi rozběhli. Kolem ležela těla."
Chálid běžel jako šílený. Uklouzl a spadl. A přímo tam, proti sobě, uviděl bezvládné tělo svého bratra. "V tu chvíli mi nedošlo, že je to on." Vlastně mu to museli říct. "Pak všechno zmizelo. Byl jsem tam jen já a Ismaílovo tělo. Šel jsem k němu a vzal ho za ruku. Byla strašně studená. A pak jsem prostě šel na loď, byl jsem úplně mimo. Chtěl jsem brečet, ale nešlo to. Myslel jsem na to, že musím najít Mubaraka."
Našel. Na pevnině. Seděl polonahý, zabalený v dece a třásl se. O smrti Ismaíla mu někdo stačil říct dřív než Chálid. Mubarak začal křičet a tlouct hlavou o zeď. Nevěřil. Chálid k němu běžel a objal ho.
Sešli se v soudní síni
Breivika pak viděl až po mnoha měsících v soudní síni v Oslu. Proces prý ani moc nesledoval, k soudu se vydal jen v den, kdy se probírala zpráva z pitvy jeho bratra. Naštvalo ho, že Breivik, "to nelidské zvíře", sedí před soudem důstojně, v obleku.
"Měl by být v kleci. Vždyť to není člověk," říká Chálid. Má prý zlé sny, vcelku často. Ze začátku se taky bál být sám, ale to už překonal. Hodně pracoval, účastnil se stranické předvolební kampaně, bral to jako terapii. Doufá, že Breivik už nikdy, nikdy nevyjde na svobodu.
"Měl by jít do psychiatrické léčebny a z ní pak navždy do vězení," říká. Chálid se stará o mámu a tátu. Ten je na tom nejhůř. Má pocit, že je to všechno jeho vina. Protože on sem rodinu přivezl. "A já? Mně jen zase vzali pocit bezpečí."
