Kdy vás naposledy něco pořádně bolelo?
Pořádně? To asi při stavbě našeho domu. (smích) Při závodech to samozřejmě taky bolí, to je ale jiná bolest, ta se dá snášet delší dobu, tedy pokud se nejde opravdu do extrémů. To pak končí dost často fiaskem. Já se tomu zatím vyhýbám, myslím, že někdy je méně více.
Jak překonáváte bolest během náročného závodu?
Bolest je součástí lidského těla, je to obranný mechanismus a hlavně je to "jen" pocit. Dá se s ním pracovat. Bolest se dá snášet, nebo brát s odporem, myslím, že je to pouze úhel pohledu. Při ultramaratonech je bolest běžná a možná že trochu rozhoduje i to, jak ji každý závodník snáší.
Na co během tisícikilometrového závodu myslíte?
Na začátku na to, ať se nic nepokazí a vše funguje – kolo, zdraví, doprovodný vůz, počasí a podobně. Během závodu je to směs myšlenek, které se různě prolínají. Myslím na své děti, rodinu a lidi, kteří na mě myslí doma. Přicházejí také nečekané emoce – slzy. Například když se podívám a pohladím fotku své ženy a dětí, kterou mám nalepenou na kole.
Míváte halucinace?
Občas přijdou, to je běžný psychický projev nadměrné únavy a nedostatku odpočinku. Jednou jsem se doprovodného týmu při závodě například zeptal, kdy už budeme na Pustevnách, což jsou hory v Beskydech, kde žiju a trénuju. Jel jsem při tom závod okolo Slovinska.
Jak se stravujete během závodu a po něm? Těšíte se třeba na něco konkrétního?
Během závodu jím, jak říkám s oblibou, jako člověk, který tvrdě pracuje čtyřiadvacet hodin denně. Sportovní doplňky ano, ale takovou "mordu kilometrů" na tyčinku nebo gel opravdu neodjedete.
Co tedy jíte?
Vzhledem k tomu, že se veškerá strava připravuje v autě za jízdy, například klobásu s chlebem, sekanou, rohlík s paštikou... Jednou za den teplé jídlo, například rizoto, těstoviny či polévku. Pro zpestření chuti si dávám žvýkačku, kyselé bonbony či čokoládové tyčinky všeho druhu, ve vedru nepohrdnu třeba zmrzkou. Kromě teplé stravy jím vše samozřejmě za jízdy. Po závodě jsem jako utržený z řetězu a tlačím do sebe všechno možné a je jedno, v jakém pořadí.
RAAMRace Across America měří 4 846 kilometrů, časový limit činí 12 dnů. Letos závod startuje ve středu 13. června. Poprvé se jel v roce 1982. |
Jak se bolesti nebo únavy z náročného závodu či tréninku zbavujete?
Po tréninku je to otázka pár hodin, člověk se z toho tedy vyspí. Po závodě je to trošku delší procedura. Druhý den mi manželka udělá masáž a díky ní se regenerace podstatně urychlí. Nejvíc bolí samozřejmě převážně dolní končetiny, běžné jsou bandáže na oteklé nohy. Hodně piju vodu, aby se vyloučily škodliviny z těla.
Vyhýbají se vám zranění? Co extrémní cyklistikou nejvíce trpí?
Určitě celý pohybový aparát, páteř se deformuje a šlachy a svaly se zkracují. Proto je nutné provádět kompenzaci. Dost strádají též nervová zakončení na rukou a nohou, držet tak dlouhou dobu řídítka či šlapat a stále tlumit nerovnosti, to je velká zátěž. Po dlouhých závodech je běžné, že mě bolestivě brní konečky prstů jak na rukou, tak na nohou.
Na trenažéru do dvou do rána
Za rok musíte najezdit hromadu kilometrů. Kolik?
Vzhledem k tomu, že nejsem profesionál a chodím na dvanáctihodinové směny, pohybuji se někde okolo 16 tisíc, plus něco na trenažéru. Limituje mě volný čas.
Svatopluk BožákJe mu čtyřiatřicet let, žije s manželkou Lenkou, dcerou Karolínou a synem Ondrou. Vytrvalostní cyklistice se věnuje intenzivně od roku 2003, začínal na čtyřiadvacetihodinových závodech, v roce 2009 jel svůj první ultramaraton Race around the Central the Europe (1 220 km). Dnes jsou ultramaratony jeho hlavní cyklistickou náplní. Mezi jeho největší úspěchy patří šesté místo na RAA Race Around Austria (2 165 km nonstop, zajel v čase 110 hodin 44 minut, spal 5 hodin) či třetí místo na Ultra Bicycle Marathon World Championship Glockner Man (1 015 km nonstop, zajel v čase 46 hodin, 3 minuty, spal pět hodin). |
Jak vypadá váš běžný tréninkový den?
Když nemám denní směnu, odvedu syna do školky, pak si dám dvojitou snídani s kávou. Poté mě čeká zhruba šestihodinový až desetihodinový trénink, podle toho, jaký profil trati mám zrovna v plánu. V zimě, když je sníh, trénuji na trenažéru. Když denní směnu mám, dorazím domů v 18 hodin, povečeřím, popovídám si s rodinkou a na trenažéru šlapu tak do dvou hodin do rána. Při objemové přípravě trénuji šestkrát týdně.
Stíháte při tom práci?
Teď před Race Across America (RAAM) mám se svým zaměstnavatelem dohodu, toleruje mi dva měsíce neplaceného volna, jsem mu za to velmi vděčný. Jinak to ale bez práce nejde, jak jsem říkal, mám rodinu, postavil jsem svépomocí dům, mám hypotéku a k tomu ještě kolo. Zatím se mi nepodařilo sehnat sponzora, který by mě byl schopen platit jako profesionála.
RAAM je nejtěžší cyklistický ultramaraton na světě. Jaké jsou vaše cíle?
Dojet v časovém limitu. Jsem na RAAM nováček, proto se držím při zemi. Tenhle závod vyžaduje velké odhodlání, na druhou stranu je však podle mě důležitá pokora. Nezáleží jen na fyzičce, roli hraje též spousta další faktorů.
Co všechno si na RAAM vezete?
Dvě kompletní kola, rezervní speciální výplety různých druhů, jak do kopců, tak na roviny. Materiál pro údržbu kol, dvě helmy, troje tretry, osvětlení kola, samozřejmě dresy, sportovní doplňky a oblečení. Do doprovodných vozů GPS a zesilovač s mikrofonem, tím mně navigátor bude hlásit, kudy mám jet. A hlavně doprovodný tým, bez něhož bych nemohl závodit. Vše se dá něčím nahradit, ale schopný a obětavý tým ne.
Řekněte jednoduše: proč to všechno, navzdory námaze a bolesti, děláte, co vám to dává?
Je to něco, co sám nedokážu moc dobře popsat. Je to ten neuvěřitelný pocit při dojezdu do cíle, který se mnou sdílí i tým. Čistá euforie.
