Výprava trvala čtyři týdny a uskutečnila se koncem ledna. Expedice projela ostrov z jihu na sever. Byl to vůbec první počin kajakářů z Česka na indonéském souostroví.
Proč jste si vybrali právě Sumatru?
Hledali jsme lokalitu, kde je možné pádlovat v zimním období. Jednou z variant je kajakářsky velice oblíbená Jižní Amerika, kam ale jezdí spousta lidí a kde je to především podstatně dražší než v Asii. Hledali jsme levnější variantu a volba padla na Sumatru. Únor je navíc optimální kvůli probíhajícímu monzunu, protože řeky v té době rozhodně netrpí nedostatkem vody.
Jak probíhá plánování takové expedice?
Předem jsme byli v kontaktu se dvěma tamními kajakáři. Nicméně tento sport je na Sumatře skutečně v plenkách a v celé Indonésii je jen hrstka lidí, která se věnuje pádlování na divoké vodě nebo raftingu. Ještě před odletem jsme si s jedním z nich naplánovali prvosjezd nepřístupného horního toku řeky Way Semoung. Tady se před lety při organizovaném raftingu na spodním úseku utopil jeden vodák, tudíž k ní místní společnosti přistupovaly s respektem a obavami. Byli nadšení, že se o sjezd chceme pokusit, a snažili se nám vyjít všemožně vstříc.
Jak se vybírají lidé, kteří se takto adrenalinové mise zúčastní?
Absolutním základem při sjíždění divoké vody je fungující skupina. Není možné jet na měsíc pádlovat s někým, koho člověk nezná. To je nemyslitelné. Při sjíždění těžkých řek se velice často dostáváte do stresových a nebezpečných situací, takže je nutné, aby se lidi dokonale znali, věřili si navzájem a věděli, co který z nich zvládne a kde jsou jeho hranice.
Kolik vás celkem bylo?
Pádlovali jsme tři kluci a jedna holka. Kromě toho s námi jela přítelkyně jednoho z kajakářů, která měla především roli psychické opory, a náš průvodce, což je Němec žijící dvacet let v Indonésii. Bez něj by výprava nebyla vůbec realizovatelná.
Jak je to s finančními náklady takového akce?
Prakticky všechno jsme si platili sami z vlastních prostředků. Část vybavení nám poskytl Hiko Sport.
Stupnice obtížnostiZW: velmi lehká WW 1: lehká WW 2: mírně těžká WW 3: těžká WW 4: velmi těžká WW 5: extrémně těžká WW 6: hranice sjízdnosti |
Trénovali jste nějak před odjezdem?
Na to, aby se člověk mohl vypravit na řeku obtížnosti WW 4 nebo WW 5, je nutné mít roky zkušeností, mít sjetou spoustu charakterově různých řek a znát vodu dokonale. Není možné jezdit dva roky na umělém slalomovém kanálu a pak se vypravit na akci tohoto druhu. Ačkoli jsme všichni měli velkou praxi při sjíždění divoké vody, v některých případech šlo o prvosjezdy a nikdo z nás absolutně netušil, co od nich můžeme čekat.
Jak tedy trénink vypadal?
Pádlovací sezonu složenou z převážně alpských a norských řek jsme zakončili při letošní teplé zimě pravidelným trénováním na slalomovém kanálu v Praze-Troji. Ideální potom je, pokud se trénink na vodě kombinuje s tréninkem v posilovně.
Jak dlouho vůbec jezdíte na kajaku?
Já jsem původně dělal rychlostní kanoistiku na klidné vodě a s kajakem a divokou vodou jsem začal zhruba před osmi lety. Kamarádi začínali s divokou vodou v podstatě odmalička.
Napětí nás stmelilo
V čem je sjíždění divokých řek na Sumatře specifické?
Všichni máme naježděnou spoustu řek v Evropě, ale nikdo z nás nikdy nejel divokou vodu v tropické džungli. Běžně to funguje tak, že sjíždí-li člověk nějakou těžkou část řeky, zastaví před ní, vyleze na břeh a jde se podívat, jak ten který úsek vypadá. V džungli je však jakýkoli pohyb po břehu řeky pro její neprostupnost nesmírně náročný až nemožný. Takže když jsme vyráželi na vodu, netušili jsme, co máme před sebou ani jak dlouho tam budeme. Do kajaku jsme se proto vždy balili na několik dní.
Jan Musil v peřeji řeky Sangir
To si nedokáži představit z praktického hlediska. Jak jste řešili zázemí?
Po Sumatře jsme s veškerým vybavením cestovali autem, bydleli jsme po hostelech. Co se prvosjezdů týká, vydávali jsme se víc do divočiny. Místní si nesmírně považovali toho, že chceme dané řeky prozkoumat.
Pomáhali vám?
Vypravila se s námi skupina několika vojáků. Dalších zhruba pětadvacet lidí s nákladním autem a několika džípy nám vytvářelo fantastické zázemí. V džungli je problém přístup k vodě, takže bylo často nutné vydat se k ní s loděmi a veškerým vybavením na ramenou. Na vodě už jsme jezdili samozřejmě sami, nikdy jsme ale netušili, co nás na řece čeká. Do lodí jsme si proto standardně balili stan, abychom mohli případně v džungli přenocovat, sušené maso, energetické tyčinky a vodu. Vždy jsme byli vybaveni tak, abychom byli na řece bez jakékoliv podpory schopni vydržet několik dní.
Když jste ale nevěděli, jak řeka před vámi vypadá a jak dlouho na ní budete, kde jste se poté sešli s doprovodnou skupinou?
Sice jsme byli vybaveni vysílačkami, ale ty stejně nefungovaly. Snad na každé řece na světě je ale nějaký most či lávka, o nichž jsme věděli, a to byly naše styčné body, kde bychom se s naší doprovodnou skupinou setkali. Pochopitelně jsme netušili, kdy se nám tam podaří dorazit. Obtížnost divoké vody se značí od ZW A přes WW 1 po WW 6. Dvacet kilometrů na řece obtížnosti WW 3 zdolá kajakář řádově za několik hodin, bude-li ale řeka obtížnosti převážně WW 5, může to být při prvosjezdu záležitost několika dní.
Lucie Šedivá v těžší pasáži na řece Mana
Úzká skupina lidí a denně vysoce stresující situace. Neobjevila se ponorková nemoc?
Naopak bych řekl, že adrenalin a stres, který jsme zažívali, skupinu stmelil. Samozřejmě se několikrát stalo, že jsme se na břehu nepohodli, ale jakmile člověk sedne na řeku, okamžitě jakékoli napětí opadlo. Byli jsme tam prostě jeden za druhého.
Kolik řek jste nakonec na Sumatře sjeli?
Šest, což se může jevit jako malý počet. Například při stejně dlouhých kajakářských zájezdech po Evropě je možné sjet i dvacet řek. Jenže o řekách na Sumatře prakticky nikdo nic neví, teprve na místě zjišťujete, kde a jestli vůbec se dá nastoupit.
Co byl pro vás nejsilnější zážitek?
Rozhodně prvosjezd řeky Way Semoung, kdy jsme sedali jednak na naši první řeku na Sumatře a jednak na řeku, na které ještě nikdy nikdo na kajaku nebyl. Projížděli jsme hlubokým údolím řeky, kam nevedou žádné cesty a dostat se tam je možné prakticky pouze v lodi. V člověku se mísí pocity naprostého úžasu z nedotčené divočiny a obrovského napětí z očekávání, jestli nás nepřekvapí za zatáčkou dvacetimetrový vodopád, který není možné přenést. Zdolávat náročné peřeje za povyku opic byl pro nás nezapomenutelný zážitek.
Jak na vás reagovali místní obyvatelé?
Neuvěřitelně pozitivně. Nezažili jsme člověka, který by se na nás neusmíval. Jelikož jsme se pohybovali zejména v místech, kam běžný turista nezavítá, setkali jsme se vždy jen s přívětivými a milými lidmi
Jaké máte plány do budoucna?
Na konci srpna letíme pádlovat do Indie a Nepálu. Na zimu máme v plánu vrátit se opět do Indonésie, kde bychom rádi prozkoumali řeky dalšího z mnoha neprobádaných ostrovů.
