Na to, že se bojuje o spásu světa, je na palubě veselo. Ale převážně bezděčně. Ano, před titulky se mladík uvede vtipným trapasem kvůli slečně, ale další půlhodina na Havaji tvoří jen prodlužovanou předehru k útoku a k následnému japonsko-americkému bratrství ve zbrani, jež naznačí smír nad stíny Pearl Harboru.
Než přijde úder, hraje se náborový leták maríny s poučkami o šanci či pokoře. Po vpádu vetřelců se jako vždy hroutí mrakodrapy, televize líčí paniku, NASA tupě žasne a bitvu má na krku pár lodí, které uvázly pod obranným štítem ufonů připomínajícím poklop nad Springfieldem ve filmu Simpsonovi.
Následují střelba, rachot hudby i plechu, několik titaniků a pod brněním ve stylu Transformers kosmické bytosti, které se dlouho neholily. Na souběžném bojišti se tuží hrdinovo křehké děvče a mohutný invalida. Zkrátka vše běží podle staré šablony, až na jednu výjimku: lodě.
A dokonce laické suchozemské krysy musí uznat, že taktické námořní manévry mají své kouzlo, nápad, důvtip a trikovou bravuru. Paradoxně nejvíce vadí okolní pokrytecká omáčka.
Kdyby si Bitevní loď odpustila hru na příběh a celý prostor věnovala výhradně bitevní taktice s bójemi, torpédy i muzeální výzbrojí, fanoušci by nemuseli přetrpět palbu patosu a ostatní neméně děsivý poznatek, že filmové moře brázdí ještě horší herci než zpěvačka Rihanna s flintou.
Ale protože tolik odvahy režisér Peter Berg neměl, skončil na hraně mezi Dnem nezávislosti a jeho parodií Mars útočí, aniž si zvolil, kam patří.
Hodnocení: 50 %