RECENZE: Frigidní Marilyn prohrává s Železnou lady na plné čáře

To srovnání se nabízí a není vůbec od věci. V kinech se těsně po sobě schází dva autobiografické filmy o ženách, které patřily k ikonám své doby. Oba snímky se obrací do minulosti a představitelky hlavních hrdinek se budou v neděli ucházet o Oscara.

Zatímco Meryl Streepová si pro zlatou sošku za ztvárnění britské premiérky jde naprosto suverénně (česká premiéra bude 1. března), je samotná nominace Michelle Williamsové coby Marilyn Monroe nepochopitelná.

Kinosály v poslední době připomínají oživlá muzea voskových figurín. Příběhy slavných žen jako by báječné muže s klikou přímo uhranuly. Po nesmlouvavé předsedkyni britské vlády a největším sex symbolu všech dob se chystá snímek o posledních dvou letech života princezny z Walesu. Budoucí alter ego Lady Diany se může z filmu Můj týden s Marilyn poučit, jak se to dělat nemá.

Můj týden s Marilyn

60 %

Británie, 2011, 99 minut

Režie: Simon Curtis

Hrají: Michelle Williamsová, Eddie Redmayne, Kenneth Branagh, Judi Denchová, Emma Watsonová

Streamovací služby: HBO Max (CZ zvuk, titulky)

Kinobox: 67 %

IMDb: 6.9

Vracíme se do roku 1956. Třiadvacetiletého absolventa Oxfordu Colina Clarka to táhne k filmu. Pochází sice z rodiny, která pohodlně hřaduje na vrcholu společenského žebříčku, Colin ovšem sledovat stopy svého otce nehodlá. Pihaté ucho raději zběhne do vyhlášeného studia Pinewood a vyprosí si tam místo holky pro všechno, honosně označené jako třetí asistent režie. Když se začne otrkávat, přijíždí na anglickou půdu historicky poprvé žena, kterou mohl až dosud sledovat se zatajeným dechem jen díky pohyblivým obrázkům. 

Skutečný příběh o svém setkání s Marilyn sepsal Clark v devadesátých letech minulého století. Až o několik let později vyšlo najevo, že v zápiscích jeden týden schází. Aktualizované vydání prozradilo, že mladý Colin poněkud překročil pravomoce, které mu byly svěřeny.

Z filmu Můj týden s Marilyn, Eddie Redmayne a Michelle Williamsová

Nález chybějícího střípku z životní mozaiky obletované hvězdy může působit jako senzace. Dobrý příběh ale dělá dobrý vypravěč. Tím není ani Clark a teprve ne režisér filmu Simon Curtis. Kdo čeká jímavou story prosťáčka a smyslné nymfy, nebo doufá, že se dozví něco nového z jejího života, bude zklamán.

Děj je pouhým výsekem, titěrnou momentkou z natáčení snímku Princ a tanečnice. Titulní role a režie se tehdy ujal britský charakterní herec Laurence Olivier, který doufal, že se díky spolupráci s Marilyn prosadí v povědomí širší veřejnosti. Marilyn zase usilovala o renomé herečky, která je víc než pěkná holka z plakátu. Na place se ale nemohly sejít dvě vzdálenější povahy s odlišnějším přístupem k práci.

O napětí se v roli bouřícího Oliviera výjimečným způsobem postaral hlavně Kenneth Branagh. Averze vůči zpovykané hvězdičce prýští od první čtené zkoušky z každého jeho póru. Je požitek sledovat, jak mění barvy při každém dalším pozdním příchodu Monroe na natáčení (často několikahodinovém), a poslouchat jeho úsečné poznámky, když krásná blondýna zapomene text. "Učit ji hrát je jako učit jezevce urdsky," prská zasloužilá legenda.

Sex symbol, který není sexy

Osvěžujícím dojmem působí role Judi Denchové coby shovívavé herečky ze staré školy, která nabízí mladší kolegyni pomocnou ruku. Je v tom ale kouzlo nechtěného, divák se nejednou přistihne, že pozoruje skutečnou Denchovou radící ztracené Williamsové. Smyslnost se ale naučit nedá.

Michelle Williamsové nelze upřít, že si Marilyn řádně nastudovala. Hýbe se jako ona, směje se jako ona, má totožnou dikci. Postrádá ale přirozenou živočišnost předlohy, ryzí instinkt, o němž mluví Olivier na konci filmu. Bez něj se i zamýšleně ladné popoběhnutí mění v groteskní pajdání postřelené srny. Přesto jí okolí vzdává až náboženskou úctu. Od zamilovaného Colina (snaživý Eddie Redmayne), jehož srdce obrostla Marilyn jako jedovatý břečťan, až po Paulu, upjatou lektorku herectví, která dává své žačce lekce podle Stanislavského. Divák ale vidí, co vidí a předstíraným sexapealem se ošálit nedá.

Z filmu Můj týden s Marilyn

V karikaturu se bohužel zvrhla i postava manžela Marilyn, Arthura Millera. Dougray Scott nepustí osobnost tohoto levicového intelektuála a dramatika za hranice jeho velkých brýlí. Přitom právě vztah tehdy nejpodivnějšího páru Hollywoodu je téma, které volá po větším prostoru. Ve filmu je ale naznačeno jen roztržkou kolem Millerových zápisků.

Jak Miller prozradil léta po rozvodu, zápasila jeho bývalá žena s pocitem odmítnutí ze strany své psychicky nemocné matky, která ji v dětství dokonce týrala. Monroe nakonec vyrůstala v péči bigotních pěstounů a kvůli své kariéře trpěla pocitem viny. Práce divy showbyznysu není zrovna ideálem bohabojné křesťanky a byla svým způsobem revoltou. Marilyn tak žila v neustálém očekávání trestu.

Filmu se podařilo zachytit následek. Labilní, křehkou ženu, která musí svou neurózu tlumit hrstmi barbiturátů. Příčinu jejích démonů scénář ale odbyde jen replikou, aby "matky říkaly svým dcerám, jak je milují, místo aby chválily jejich krásu".

Nijak překvapivé není ani "objevení" hereččiny duality, tedy neustále koketující hvězdy, pouhé fasády pro veřejnost, a věčně pochybujícího uzlíčku nervů, pravé Marilyn. Proniknout oparem zamilovanosti a zjistit, kdo vlastně byla ta nešťastná žena, vlastním jménem Norma Jeanne Mortensonová, se Colinu Clarkovi nepodařilo. Týden s Marilyn o této obdivuhodně banální epizodě přináší poměrně věrnou zprávu, víc nic.