Vylodění spojenců v Normandii bylo výsledkem dlouhé a pečlivé přípravy, bez které by se operace nikdy nemohla zdařit. Nejprve bylo nutné vybojovat vzdušnou nadvládu a v prostoru vylodění zajistit převahu na moři. Problémem bylo sehnat dostatečný počet transportních lodí a vyloďovacích plavidel nejen pro přepravu vojáků na břeh, ale také pro odsun raněných a přepravu obrovského množství zásob (municí počínaje, vodou a jídlem konče).
Tankové bitvy: Vylodění v Normandii |
Německou armádu po invazi v Normandii čekalo další bojiště. Kromě východní fronty a Středomoří se otevřela další fronta ve Francii. Wehrmacht sice bojoval s velkým nasazením, ale na takové tříštění sil neměl dostatek lidí ani techniky a nakonec ani nezbytných zásob.
Invaze probíhala na několika vybraných místech pobřeží. Největší tankové bitvy se věnuje mediálně méně "profláknutému" kanadskému vyloďovacímu úseku Juno, který se nacházel mezi oběma britskými úseky Gold (na západní straně) a Sword (na východní straně). Západní křídlo celé invaze pak tvořily americké úseky Omaha a Utah.
V průběhu invaze došlo i k nasazení tanků. Obojživelné Shermany DD (Duplex Drive - dvojí pohon) navzdory některým potížím a ztrátám poskytly pěchotě cennou palebnou podporu v první fázi vylodění. Jejich nasazení mělo značný podíl na úspěšném průběhu zteče pobřeží a relativně nízkých ztrátách na životech.
Střední tank M4 Sherman
Jejich hlavní předností byla schopnost rychlé reakce na bojovou situaci. Ostřelování loděmi a letecké bombardování vyžadovalo složitou komunikaci a řízení palby dělostřeleckým pozorovatelem. Tanky reagovaly pružněji a byly schopné ničit palebná stanoviště přímou střelbou, což byla v řadě případů výhoda.
Dál do nitra Francie
Po dobytí pláží čekal spojenecké voláky postup směrem na město Caen. Oblast nebyla pro nasazení tanků vůbec ideální. Žádné písečné pláně jako v Africe nebo stepi v Rusku, ale krajina bocage, rozdělená vysokými živými ploty a příkopy na malé izolované plochy.
Německý střední tank Pz.Kpfw.IV
Řešením byl až nápad seržanta Curtise Culina namontovat na přední část tanků řezače zvané Culin Hedgerowe Cutter, díky kterým bylo snazší plotem projet a osádky se nemusely bát, že v něm zůstanou bezmocně viset. Všechny tanky (bez rozdílu typu) s namontovaným řezačem byly označované jako Rhino.
Ve vzájemných soubojích středních tanků M4 Sherman I a německých Pz.V Panther byli spojenci v nevýhodě. Shermany IIA vyzbrojené 76mm kanonem byly rovnocenným soupeřem jen německým tankům Pz. IV, verze M4 Sherman I se 75mm kanonem M3 ani to ne. Ještě horší to bylo v případě soubojů s tanky Pz.VI Tiger, které měly silný pancíř a účinný kanon.
Zajatí kanadští vojáci, část z nich Meyerovy jednotky postřílely v opatství l´Abbaye d´Ardenne.
Spojenci tomu museli přizpůsobit svou taktiku a útočit pokud možno proti bokům německých tanků nebo se spolehnout na palebnou podporu dělostřelectva nebo svou vzdušnou převahu. Další možností bylo oslepení protivníka kouřovými granáty a rychlé zkrácení vzdálenosti, které eliminovalo větší účinný dostřel německých tanků.
Ale ne vždy to bylo možné. Kanadské jednotky North Nova Scotia Highlanders a Sherbrooke Fusiliers Regiment narazily u opatství l´Abbaye d´Ardenne na jednotky jednotky 12. SS divize Hitlerjugend Kurta Mayera. Kanaďané utrpěli ztráty a část jich padla do zajetí. Meyerovy jednotky část zajatců postřílely, za což skončil před soudem jako válečný zločinec a byl odsouzen na doživotí (odseděl si však jen část trestu).
Zajímavou a nakonec i klíčovou operací byl noční útok kanadských jednotek na hřeben Verrieres v rámci operace Totalize. Vzhledem k tomu, že tanky nebyly vybavené přístroji pro noční vidění, šlo o poměrně složitou operaci, jejíž zajištění vyžadovalo neobvyklá opatření. Například okraje útočného pásma vyznačovaly svítící střely ze 40mm protiletadlových kanonů Bofors. Navzdory vysokým ztrátám se britským a kanadským jednotkám podařilo prorazit německou obranou a spojit se s Američany. Bitva v Normandii skončila.
