Koncem ledna pojedeš sjezd v Arkádách. V čem budou jeho specifika?
Bude to atrakce pro lidi, pro nás bikery je to vytržení ze stereotypu. Specifika jsou v tom, že všechno strašně klouže, schody jsou ostré, možná prorazíme nějakou pneumatiku, eskalátory mají taky ostré hrany. Bude to vlastně zahájení bikové sezony, na němž se potká celá naše komunita.
V Česku jsi nebyl dlouho vidět. Proč jsi na Arkády kývl?
Podívám se na povánoční slevy. Popravdě, nejsem příznivcem takovýchto exhibičních závodů, protože víc tíhnu k lesu a přírodě. Kývl jsem kvůli osobnímu pozvání organizátora. A též proto, že zpopularizujeme náš sport, přistrčíme ho lidem až pod nos. Užiju si to, udělám si z toho vlastní exhibici.
Děláš se svými lidmi nějakou podobnou akci?
Máme mobilní show, přijedeme velkým autem, rozestavíme překážky, kluci odjedou exhibice. Lidem půjčujeme kola a přilby, aby si to sami vyzkoušeli, mohou vyhrát zajímavé ceny. A děláme i adventure závody, které se letos rozrostou o další destinace. Připravujeme i trochu větší akci, výlet do Mongolska s kempováním.
Ufoni na kolech
Jak jste se dostali do Mongolska?
Už delší čas jsme ve spojení s Čechem, který tam žije a organizuje výlety a tripy na motorkách. Zná tamní komunitu, umí mongolsky.
Kromě toho ale už druhým rokem působíte v Maroku. Jak to tam šlape?
Je to běh na dlouhou trať. Jsou to barbaři, chtějí na tobě vydělat, smějou se na tebe, ale ty si musíš furt hlídat záda. Už tam ale máme svoje místa, kde kupujeme vodu, banány a něco ke svačině, a lidi mě už poznávají, volají na mě. To mě překvapuje, když je tam taková migrace turistů. Jako pojítko tam máme Švýcara, který má za ženu Maročanku, bydlí tam 15 let. Zaměřuje se na silniční tréninky, cross country tréninky, my na enduro a freeriding.
Jak dlouho jsi tam hledal ty správné destinace?
Tři týdny. Peklo.
Přímý přenosNejen Richard "Gaspi" Gasperotti se v sobotu zúčastní Ultim8 DownMall Praha 2012. Uskuteční se v sobotu 28. ledna od 13:00 hodin v nákupním centru Arkády v Praze na Pankráci. Na Xman.cz vám od 14:00 nabídneme stream z celé akce. |
Nemají místní problém s tím, že tam jezdíte v oblastech, kde nikdo nejezdí?
Naopak. Pro ně je to vytržení ze stereotypu. Oni tam mají holé skály, kolem kozy, všude kopou do míče malí fotbalisti. Zvou nás k sobě domů, jsme pro ně skoro jako ufoni. Kromě toho jezdíme i po Rumunsku, to je taky nepolíbená země. Každý si myslí, že to vypadá jako české hory, lehce se tam ale ztratíte, není tam signál, nefungují telefony. Je to panenská část Evropy.
Kolo je jen jedno
Po patnácti letech sis pořídil trenéra. Proč?
Abych to ještě pár let vydržel. Začínám 25. rok na kole a už bývám nejstarší závodník závodů, už se mi hůř vstává z pádů. Potřebuju být výkonnější, abych to udýchal. Chtěl bych jezdit enduro závody. A také mě do toho trochu tlačí partneři.
V čem je enduro závod jiný?
Úplně zjednodušeně je to 70 procent z kopce a 30 procent do kopce. Přibližuje se to enduro závodům motorek. Je to třeba třídenní závod a každý den se najede 40 až 50 kilometrů v terénu, je tam potřeba fyzička
Už víš, co vás čeká v rámci tréninkové přípravy?
Teď je to silnička na válcích, tak hodina a půl. Jezdím i venku. Hlídám si tep. Letošní rok je pro mě takový testovací a přípravný, v roce 2013 se jede světový pohár, ten bych chtěl jet. Pořád jsem profesionální jezdec, živí mě to, nejezdím ale už závody, jen na pozvání. Věnuju se ale i prezentování a spolupráci s partnery. To mě nakopává víc než závody. Závodit a honit se za časem po letech člověka přestane bavit. A tohle mi nastoluje jistou disciplínu.
Kam sahají jeho sny? "Nápady se většinou honí v hlavě mého kolegy a bojím se, že se jednou ocitneme až na Antarktidě. Máme trail, který je dlouhý 40 kilometrů, je na Tchajwanu," říká Gaspi.
Baví tě silniční kolo?
Dřív jsem na něm jezdil. Nebráním se žádnému cyklistickému odvětví. Kolo je jen jedno, proč to rozdělovat. Když nejedu z kopce, je to pro mě zpestření.
Co když ti trenér začne mluvit do stravování?
To už tady bylo... Já jsem taková popelnice, můžu sníst všechno. Mám rád i pivo a musím ho omezovat. Už si nedám pět šest, ale jen tři čtyři. Za poslední dva roky jsem se hodně zklidnil a začal to brát úplně jinak.
Ukazoval jsi mi fotky ze setkání s naším nejlepším bikerem Jardou Kulhavým. Jak on na šílence tvého typu kouká?
S Jardou jsme kamarádi. Je to normální člověk, který má rád srandu, dobré jídlo, bere každý humor, ocení kterýkoli sport. Takový ti nikdy neřekne, že jsi vymaštěný sjezdař. Je tu ale spousta lidí, kteří nic nedělají a jen kecaj.
Jezdíš každý den?
Ano, mám na to čas. V zimě funguju jako tatér. Já jsem vlastně takový těžce zařaditelný. Chci prostě něčím ovlivňovat komunitu. Když to nebude skrze moje jméno, tak skrze své projekty.
Zkušeností máš na rozdávání.
Pokud mi člověk naslouchá, naučím ho to. Musí mi ale věřit, nesmí mít svou hlavu. Okamžitě se pak zlepší. Jsem docela dobrý psycholog. Komunikace a vnímání toho druhého je pro učení zásadní. Mým klientům se ale věnují mí instruktoři, já jen zaskakuji. Práce s lidmi je strašně těžká, ale baví mě. Potěší tě, když vidíš, jak jsou nadšení, když z nich opadne strach. Moje přání je, aby si každý uměl sám skenovat terén a uměl si ho vybrat, aby ho bavil a netrápil se s ním.
Nechtěl byste to dělat pro děti?
Tam je problém, děti jsou neorganizované, je to hodně nebezpečné, hlídat je je strašně únavné. Asi bych do toho nešel, smrdí to průserem.
Co vlastní děti?
Ještě mám čas. Mám mladou přítelkyni.
