Hned po příjezdu do sídla v Ostravě, které zajišťuje všechny funkční hlubinné doly v regionu, dostávám uniformu, vítám se se sedmadvacetičlenným pohotovostním týmem a je mi představen arzenál záchranné techniky, kterou organizace disponuje.
Moje první cesta vede do cvičné dýmnice, do obrovské, několikapatrové budovy, která simuluje přístupové cesty ke zraněným v případě důlní nehody. Napodobuje je naprosto věrně, zažijete v ní stoprocentní vlhkost vzduchu a něco okolo čtyřiceti stupňů Celsia.
Proto je před nástupem do dýmnice potřeba se zahřát. Na simulátoru lezení po žebříku tedy stoupám do třicetimetrové výšky a tahám za kladinu, která má větší zátěž, než kolik vážím já.
Dýmnici si nejdřív projdu jen tak, bez dýchacího přístroje a vybavení, oblékám si jen šlehovky, speciální záchranářský oblek, který vydrží šlehnutí ohně až do tisícovky stupňů Celsia. První kroky směřují k věži, která je postavena z dřevěných kůlů a simuluje výztuhu důlních šachet. Bez jištění se vrháme vstříc výškám, procházíme spoustu překážek a nakonec vstupujeme do pekla dýmnice. Vysoká teplota a přehršle páry vytváří zvláštní, nedýchatelné prostředí. Už při prvních pohybech jsem zpocený od hlavy až k patě.
A to mě čeká totéž, ale s téměř dvacetikilovým kyslíkovým přístrojem, svítilnami a dalším vybavením.
Nedostatek kyslíku, zmatek a mžitky před očima
Zdolat se vším úzké průlezy a překážky je teď o poznání složitější. Nejvíc dávají zabrat lutny, kovové trubky, jimiž je třeba prolézt. Než do lutny záchranář vleze, musí si ve stísněném prostoru sundat kyslíkový přístroj, přitom hlídat, aby si nestrhl kyslíkovou masku, zasunout ho do kovové úzké trubky a postupně ho tlačit před sebou.
Dýmnice, to je nefalšované peklo.
Svou první lutnu takhle zvládám a absolvuji další cestu přes překážky, převýšení a žebříky. Druhá se mi ale stává osudnou. Když jsem v její třetině, přilehávám si totiž loktem hadici s přívodem kyslíku. Snažím se zvednout, abych ji uvolnil, ale v úzké trubce to je složité. Lehce zmatkuji. Na konec trubky sice ještě dolezu, ale mám mžitky před očima. Ještě si nasazuji kyslíkový přístroj, pak to ale vzdávám a dávám vedoucímu zásahu signál, že pokračovat nemůžu.
Když z pekla vylezeme, hodnotí velitel kladně, že jsem poznal, že jsem na konci svých sil, což je prý první předpoklad dobrého záchranáře. Ale inkasuji též výtku, signál přišel příliš pozdě.
Totálně zpocený mířím do sprchy a po obědě ulehám do postele.
Výjezd do tří minut. Bezpodmínečně
Odpočívám ale jen chvilku. Rozezní se totiž alarm, takže rychle běžím dlouhou chodbou směr garáže. Dvakrát se ztrácím, nakonec dobíhám. Beru si šlehovky, helmu, lampu i speciální hasičské boty. Naskakuji do vozu a do tří minut za halekání sirén a blikání majáků vyjíždíme. Čeká nás hašení dopravníkového pásu a důlní výztuhy ve cvičné požární štole.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 21. prosince od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. Tím se uzavře první série Těžké dřiny, která vás provedla dvanácti náročnými pracovišti. Od března začne Roman Buťa lovit další zkušenosti. |
Po příjezdu na místo mám za úkol zlikvidovat s kyslíkovým přístrojem, v masce a s hadicí v ruce ohnisko na pásu. Daří se, postupujeme dál a připadám si jako ve filmu: všude je kouř, slyšet je jen nezvykle hlasité pípání kyslíkových přístrojů a pokyny velitele. Když uhasíme i druhý požár, mám tělo plné adrenalinu.
Po návratu na stanici rozřízne debatu ve společenské místnosti alarm ještě jednou, tentokrát je to však úkol pro lékařský záchranný tým. Šanci okusit jeho práci se mi dostane druhého dne.
Ještě předtím však dopoledne pomáhám s vařením a servírováním. Záchranáři, kteří se ve stanici střídají po sedmidenních nonstop směnách, tam totiž bydlí a kromě čekání na houknutí si musejí i vařit a uklízet.
Jako člena lékařského týmu mě siréna vyhání časně odpoledne – nevolnost z přehřátí na dole! Ani za sebou nestihnu zavřít dveře a sanitka už s houkáním vyjíždí k postiženému. Po příjezdu bereme lehátka, pulmotor (oživovací přístroj), lékařské kufry a míříme směrem k důlnímu výtahu, aby s námi rychlostí 30 kilometrů v hodině padal do kilometrové hloubky za postiženým. Nakládáme ho do lehátek a míříme k sanitce. Až tam se dozvídám, že se jednalo o cvičný výjezd.
Na dramatičnosti celé akce ale rozhodně neubral. Napětím byly naplněné oba dny, které jsem strávil na záchranné stanici s chlapy, kteří si získali mé velké uznání. Dělají totiž náročnou a zodpovědnou práci. Jsou to praví hrdinové.
