Moskva chystá obrovský výbuch. Začátkem podzimu 1960 to tvrdili agenti americké výzvědné služby CIA, rovněž na to ukazovaly záznamy z odposlechu sovětských komunikací. Sovětský vůdce Nikita Chruščov se chvástal, že vyzkouší bombu o účinku 100 megatun. Měla by vybuchnout koncem října, v průběhu 22. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu – k větší slávě a velikosti komunismu i samotného Chruščova.
Americké obavy
Ředitel vědeckého zpravodajství CIA Herbert Scoville a asistent ministra obrany pro atomovou energetiku Gerald Johnson připravili rozsáhlý plán sledování této exploze pod označením Speedlight. Ve čtvrtek 27. října ho rozesílali všem detekčním stanicím. O této gigantické bombě debatovali členové panelu profesora Hanse Betheho. Fyzik Doyle Northrup, který měl vést letecké sledování, se obával, že výbuch vyvolá rázovou vlnu, která rozvibruje atmosféru na celý den.
Brzy vyšlo najevo, že pokus se uskuteční na atomové střelnici na ostrově Nová Země v Severním ledovém oceánu, kde dřív probíhaly exploze pod vodou. Tuto oblast dlouhodobě prozkoumávaly výzvědné stroje typu RB-47 v rámci projektu Homerun, které startovaly ze základny Thule v Grónsku.
Jakékoliv obavy jsou protistátní
Karel Pacner je autorem knihy Atomoví vyzvědači studené války, kde najdete další podrobnosti nejen o výbuchu největší atomové bomby, ale i o celém vývoji atomových zbraní ve světě. |
Bombu RDS-220, krycí název Ivan či Váňa, začali vyvíjet v tajném městě Sarov, který měl označení Arzamas-16, v roce 1954 akademici Julij Chariton, Andrej Sacharov a další. Tuto superzbraň si od nich vyžádal Chruščov. Podnítili ho k tomu generálové, kteří upozorňovali, že jejich raketové nosiče nejsou přesné – potřebovali tedy bombu, která by mohla zničit cíl, byť vzdálený několik kilometrů od místa shozu.
Tahle bomba vážila 25 tun, měla tvar válce dlouhého osm metrů a o průměru dva metry. K dopravě na cíl museli speciálně upravit turbovrtulový bombardér Tu-95. Někteří sovětští fyzici vyjadřovali v soukromí obavy, že vichr, který exploze způsobí, by mohl smést ze vzduchu i tento bombardér. Nahlas to říkat nemohli, jakoukoli pochybnost mohli důstojníci obávané tajné služby KGB, kteří je hlídali, považovat za protistátní chování.
Čtyřikrát silnější než největší bomba americká
Bombardér letící ve výšce 10 500 metrů svrhl bombu v neděli 30. října 1961 v 11.32 hodin dopoledne moskevského času. Půl tuny vážila speciální soustava padáků, která se rozvinula a prodloužila dobu dopadu, aby měla posádka letadla čas uniknout.
Místo výbuchu největší atomové bomby všech dob. Jmenovala se Ivan (Váňa) a později byla přejmenována na Car bombu
Bomba explodovala po 200 vteřinách ve 4 000 metrech. Hřib o průměru 40 kilometrů dosáhl výšky 64 kilometrů, záblesk viděli lidé vzdálení tisíc kilometrů a její rázová vlna oběhla Zemi třikrát. Její síla desetkrát převýšila všechno, co vybuchlo za druhé světové války. Bombardér byl v okamžiku výbuchu vzdálen 45 kilometrů – přesto stěží unikl vzdušnému víru, chvíli byl takřka neovladatelný.
Tato zbraň, později nazvaná Car bomba, byla dalším příznakem Chruščovova velikášství. Požadoval bombu s účinkem 100 megatun, ale fyzici ho varovali, že by mohla rozbít okna až ve vzdálené Moskvě a úplně zničit polygon. Její konstruktéři počítali s polovičním účinkem, měla nakonec podle Sovětů sílu 50 megatun, podle Američanů 57 megatun. Kdyby letadlo neslo zbraň o původně požadované účinnosti, gigantický vítr by ho smetl.
Car bomba byla čtyřikrát silnější než nejmohutnější bomba americká Castle Bravo v březnu 1954 a 1400krát silnější než dvě americké atomové bomby svržené v létě 1945 na Japonsko.
Exploze zničila území o rozloze několika evropských států. Northrupova obava se naplnila – tlaková vlna obletěla Zemi třikrát. Mohla zničit jakékoli město do vzdálenosti 280 kilometrů. Osadu z dřevěných domků vzdálenou 400 kilometrů úplně rozmetala. Lidem ve vzdálenosti 100 kilometrů mohla způsobit popáleniny třetího stupně. Vydávala světlo, které bylo viditelné po většině severní polokoule.
Muzejní exponáty
Tak silnou bombu Sověti nikdy nevyráběli. Sovětskému vůdci stačilo, že Car bomba vystrašil Západ. Vždyť jediný exemplář by mohl zničit třeba celou Francii nebo Velkou Británii.
Moskva tím zvyšovala svou prestiž, zvláště pak ve třetím světě. Současně pokračovala v propagandistickém boji se Spojenými státy – v dubnu 1961 vypustila prvního člověka do vesmíru a Castro uhájil Kubu proti ozbrojenému výsadku emigrantů, podporovaného Američany, v létě nechala postavit zeď v Berlíně, která město rozdělila. Washington zůstával v defenzivě, obával se, že Sověti ho předhonili v množství instalovaných mezikontinentálních raket. Nicméně špionážní informace plukovníka GRU Olega Peňkovského a počínající starty výzvědných družic projektu Corona ukazovaly, že sovětský předstih je blamáž, neodpovídá skutečnosti.
Maketa Car bomby v muzeu
Akademik Jurij Trutněv, původní autor nápadu na takovou zbraň, později konstatoval: "Superbombu postihl stejný osud jako věci nazývané Car-puška a Car-zvon. Jsou to jenom muzejní exponáty. K ničemu jinému se nehodí."
Smlouva o ukončení pokusů
Exploze této superzbraně způsobila na Západě vlnu rozhořčení. Velvyslanec USA v OSN Adlei Stevenson obvinil Chruščova, že tyto pokusy zbytečně znečišťují zemskou atmosféru zbytky radioaktivního materiálu.
Jeden z autorů superbomby Sacharov už od roku 1957 upozorňoval na škodlivost jaderných pokusů. Dva roky nato, 10. října 1963, se podařilo podepsat ve Washingtonu mezinárodní úmluvu o ukončení atomových pokusů v atmosféře, v kosmu a pod vodou. Sacharov, který se této slavnostní ceremonie účastnil, nakonec skončil jako disident, protože vystupoval i proti sovětské diktatuře. Jako první sovětský občan dostal Nobelovu cenu míru.
Car bomba byla jedním z propagandistických výstřelků Nikity Chruščova a současně katalyzátorem dohody o ukončení atomových pokusů.
