Hned na začátku přitom přišlo rozčarování. Onu velkou kovovou kouli, která se pouští proti nosným zdím objektu a na niž jsem se tak těšil, jsem nikde neobjevil. "Ta je jenom v pohádkách a amerických filmech," podotkl s úšklebkem na tváři můj šéf.
A pak přichází druhé poznání, při demolice kasáren v brněnské části Slatina se jednotlivé části odpadu recyklují. Budova se nebourá najednou, ale postupně se vyndávají okenní rámy, rozvody vody a elektřiny, dřevěný materiál i kov. Je to vlastně jedna velká třídírna.
Já na ní začínám skutečně od píky. Hned, co dostanu reflexní vestu, rukavice a helmu, jdu "vynášet bordel" ze sklepení polorozbořené budovy. Tma narušovaná jen paprsky stavebních světlometů, zatuchlina, věnce starého těsnění, nefunkční hasicí přístroje, haldy skelné vaty, jejíž vlákna se mi zapíchávají do rukou.
Když mám ohromný pytel naplněný, házím si ho přes rameno a potácím se s ním po schodech nahoru. Takhle putuji celkem pětkrát, pak přichází studená sprcha. Šéf mě převelí na vylamování oken. Důvod? Pracuju prý pomalu.
To ale ještě neví, co předvedu tam.
Zavařená motorová pila, zničený krumpáč a létající kladivo
Moje představa, že okenní rámy půjdou ven levou zadní, je totiž mylná. Kasárna se evidentně stavěla poctivě a okna mají dvoje okenní rámy za sebou. Sundávám tabule skla a pouštím se s motorovou pilou do odřezávání vnitřní části rámu. Netrvá to dlouho. Následuje klubko jisker a zvuk, který nevěstí nic dobrého. Taky že ne. "Odvařil jsi řetěz, vole," konstatuje suše šéf a bere mi stroj, s nímž jsem se pustil do kovových výztuh, z ruky. Ehm.
Naloženo, teď obrovský pytel dovléct nahoru.
Snad si řekl, že s méně sofistikovanými nástroji mi to půjde lépe. Řekněme to na rovinu, pletl se. Já však nevěšel hlavu ani poté, co jsem zničil krumpáč. Měl se mi přece vyplnit sen, měl jsem si vychutnat proces ničení velkým demoličním kladivem.
A pokyn zněl tak jednoduše: "Bouchni do spodního rohu okenního rámu, aby vypadl z omítky." Že by se dala natropit neplecha při tomhle? Ale ano, dala.
Vzal jsem neskutečně těžké kladivo, rozmáchl se a trefil zeď. Nevadí. Netrefuji se ale ani na druhý pokus – jenže při něm mi kladivo dokonce vylétá z rukou, prosviští skrze okno a padá do hluboké šachty pod ním. A vzápětí se mi podaří poslat kladivo dolů ještě jednou, tentokrát jsem ale délku hodu ještě vylepšil. "To snad musíš dělat schválně," kroutí hlavou kolegové a ve mně by se sebevědomí nedohledal.
Splněný sen
Pak však přece jen boduji. Od okna mě sice vyhnali, ale kladivo mi zůstalo: mám zdemolovat společnou koupelnu včetně toalet. Jak se těším na řinkot keramické toaletní místy! Bouchám do ní jako o závod a i když mi zápach dává vzpomenout na těžkou dřinu ve firmě Toi Toi, bortí se vše, od mísy a umyvadel přes sádrové zdi až po obložení, jako domeček z karet. Koupelnu zbořím za necelou hodinu.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 26. října od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Další štací je na mé pouti demolicí obrovský bagr s drapákem na konci hydraulického ramene. Po krátkém zaučení hraju s jeho joysticky jako na počítači. Až příliš sebevědomě, zapomínám totiž na citlivost ovládání, zatahuji za jednu z ovládacích pák a bagr se za obrovského hluku naklání a znovu dopadá na kovové pásy. Ten náraz o zem museli slyšet až na Špilasu.
Další bagr mi už tak do rukou nedají. Jeho rameno je dlouhé 20 metrů a na konci má cosi, co se podobá tlamě prehistorického ještěra. Zakousává se do stavby a postupně ji odlupuje jako perník. Já dostávám do rukou hasičskou hadici a velmi zásadní úkol: "Budeš kropit." Stříkám na místa, z nichž se linou oblaka kouře jako při pádu World Trade Center v New Yorku. Oči mě pálí, v puse mi křupou mikroskopické části prachu. V jeden moment délka proudu nestačí, přistupuji proto blíž k místu, kam dopadají tunové části budovy. "Uteč!" slyším najednou od šéfa a oba se rozbíháme dále od stavby. Za sebou slyším ohromnou ránu a na zem dopadá, schován do hustého oblaku prachu, masivní blok zdi.
Když končím, zapomínám na trapné chvilky s létajícím kladivem i odvařenou pilou a jsem rád, že jsem přežil bez úhony. Na rukou mám vystouplé žíly a uvědomuji si, že jsem celý den nepil. Prostě nebyl čas.
