Ona

Zpověď Mirky Čejkové: Manžel mě bil, roky jsem se ho bála

  • 261
Když se autorka rozhovoru viděla s Mirkou Čejkovou naposledy, byla moderátorka po rozvodu se svým druhým mužem Alexem Čejkou. Svěřila se, že ji uhodil. Dnes je po rozvodu se svým třetím mužem Markem Vítem, kterého obvinila z domácího násilí. Její osud se opakuje.

Mirka Čejková v pěti číslech

  • 2 Ze dvou manželství má tři děti, dceru Petru a syny Alexe a Felixe.
  • 3 Moderovala večerní zprávy na třech hlavních televizích, ČT, Nově i Primě.
  • 6 Tolik let byla provdaná za Marka Víta, s nímž se v srpnu rozvedla.
  • 8 Její poslední dva manželé, Vít a golfi sta Čejka, byli oba o osm let mladší než ona.
  • 50 Kulaté narozeniny oslaví 7. dubna.

Jak to?
Protože u toho jediného incidentu s Alexem byl příčinou stres, emoce a frustrace z toho, že nám to nevyšlo. Měli jsme se rádi a ani jeden jsme se neuměli vyrovnat s tím, že náš vztah skončil. A tak vybuchnul. Když se totéž stalo v mém třetím manželství, první mě napadlo: Co dělám špatně, že po mně už druhý partner vyjede? Kdybych tu první zkušenost neměla, možná bych reagovala jinak. Možná bych z toho byla šokovanější a okamžitě to zastavila.

Protože jste byla zvyklá, že vás muži bijou?
Já jsem problém muže mlátícího vlastní ženu nikdy nechápala. Považovala jsem se za tu silnou ženu, a dokonce jsem měla za to, že bych mohla pomáhat ostatním, slabším ženám. A pak jsem si uvědomila, že já jsem právě ta, které se to stává. To byl pro mě totální šok.

I já vás považuju za chytrou a silnou ženu, která by si přece nic takového nenechala líbit.
Jenže to s chytrostí nemá nic společného.

Jak to?
Pro chytré ženy je to dokonce o to horší, protože ty v první řadě začnou přemýšlet, co dělají špatně a jak tomu předejít. Jsou to lékařky, právničky, novinářky, prostě ženy schopné ve své profesi. Mají kariéru, okolí je hodnotí jako úspěšné, dokonce jim i někdo závidí. Jsou zvyklé řídit si svůj život samy a svoje problémy si řešit. Když takovou ženu doma partner zmlátí, tak první začne opravovat sama sebe.

Většina lidí si řekne: To by mi partner mohl udělat jednou a letěl by.
Nikde nejsou dva stejní lidé a nikdy není žádná situace stejná. Jsou jen stejné modely chování, do kterých se lidé dostávají. Prostě jsou typy mužů, kteří se na ulici budou třást před policajtem, ale doma fláknou ženou o zeď, protože tam je nikdo nevidí.

Česko ale má zákony, které domácí násilí postihují. Vždycky můžete jít a podat trestní oznámení, ne?
Zákony sice alibisticky máme, ale jako společnost na to nastavení nejsme. Policie často podezřívá ženu, že si to vymyslela, většinou uslyšíte "To je pěkná hysterka, bůh ví, jak to bylo", nebo dokonce "Ta si to zasloužila". Když mě vyšetřovala policie, asi pětkrát jsem se setkala s argumentem: Ale vy jste silná žena. De facto mi nevěřili. O tom, jak drastické dopady může partnerské násilí mít, se většinou dozvídáme až z extrémů - když ženu partner zabije nebo zmrzačí. Jenže domácí násilí má spoustu podob a navíc se odehrává ve dvou rovinách, psychické a fyzické.

Které je horší?
I po všem, co jsem zažila, považuju psychické násilí za mnohem horší než fyzické napadání.

To myslíte vážně?
Psychický teror je totální destrukce sebehodnoty a sebedůvěry. Většinou tělesným útokům předchází, ale někdy k nim ani nemusí dojít. Dneska už vím, že otázka, kterou jsem si měla položit, abych si uvědomila, v čem doopravdy žiju, byla: Mám z něj strach?

Měla jste?
Z Alexe ne. Z Marka Víta ano. Celé roky.

Čeho jste se bála?
Výhrůžek. Všechno, co jsem dělala, jsem dělala tak, abych snižovala riziko. A bylo mi jedno, jestli se snažím vyhnout scénám, zmlácení nebo veřejné ostudě. Vystresovaná, bála jsem se lidí, i normální práce mě stála strašné úsilí. Byla jsem uzlíček nervů, vyjížděla jsem na děti. Necítila jsem se bezpečně. Přijížděla jsem domů, viděla jeho auto a začala se klepat.

VYHROŽOVAL, ŽE MĚ ZNIČÍ

Proč jste v takovém vztahu proboha zůstávala?
Neviděla jsem východisko. Myslela jsem si, že si v tom dennodenním pekle vytvořím takovou kukličku, což byla moje práce. Doufala jsem, že to snad takhle přežiju. Přece nemůžu teď, když jsem si vybudovala nějakou kariéru, přiznat, že mám doma psychopata.

Nechala jste se někdy vyšetřit lékařem, existuje o tom nějaká zpráva?
Po posledním útoku jsem byla měsíc v neschopnosti, záchranka přijela s policií. A pak ještě jednou poté, co se vrátil z vězení a zbil mě tak, že mě z toho ještě tři dny bolela hlava. Dostala jsem strach, že mi udělal něco vážného, a zavolala svému známému doktorovi.

Tomu jste přiznala, co se stalo?
Řekla jsem, že jsem takzvaně spadla ze šestého schodu, ale nechci, aby se to vědělo veřejně, jestli by mi nemohl zařídit vyšetření mimo pracovní dobu. Nechal mi udělat cétéčko, nic mi nenašli, měla jsem jen otřes mozku.

Proč jste to neoznámila na policii?
Stalo se to poprvé, byla jsem z toho hodně vyděšená. Ono to graduje. Začne to malou fackou. Pak velká facka. Pořád si říkáte, kvůli facce přece nebudu rozbíjet manželství. Nevíte, že se intenzita útoků bude jen stupňovat.

Jak se stupňuje?
Jde to ve spirále. Napadne vás, strašně se omlouvá, chová se dobře a vy zas normálně fungujete. Je to pro vás úleva a naděje, že takhle už to bude i dál, že to byl ojedinělý incident. Jenže pak přijde další konfl ikt, o něco horší. Zase omluvy, slušné chování - a takhle pořád dokola, jen se ty intervaly zkracují a síla útoků roste. Neuvědomovala jsem si, že jsem mu tím, že jsem to neřešila, dala zelenou. Prošlo mu to a příště už ho nic nezarazilo. Přestal mít problém s tím, že mě bije.

Řekla jste o tom někomu?
Úplnou pravdu ne. Jednou jsem přišla moderovat zprávy na Primu a měla na rukou modřiny. Vymyslela jsem si, že mě někdo přepadl.

Proč?
Protože jsem nemohla všem těm lidem, kteří mě před ním varovali, přiznat, že měli pravdu a že jsem úplně na dně.

Co vám říkali?
Tehdy ode mne odešla spousta lidí. Přestala jsem se stýkat s rodinou, protože bratr a matka vůči němu byli kritičtí. Moje kamarádky ho nevydýchávaly, takže jsme se přestaly scházet. Kamarádi a známí muži taky odpadli, protože on na ně strašně žárlil. Aby byl klid, tak jsem je zrušila. Když to začalo být fakt husté, už kolem mě nikdo nebyl. Uzavřela jsem se do práce a do přežívání. Nikam jsem nechodila, protože jsem chtěla minimalizovat riziko té ostudy.

Ani tehdy vás nenapadlo obrátit se na policii?
On mi vyhrožoval, že jestli to někomu řeknu, tak mě zničí. Že má svého advokáta, který zařídí, aby mi to nikdo nevěřil. Udělá ze mě psychopatku, zničí mi kariéru, budu mít ostudu. Viděla jsem kolem sebe případy žen, které na policii šly - a nic se nestalo, nakonec se to obrátilo proti nim, že jsou hysterky. Nedokázala jsem si představit, že zavolám policii a řeknu jim: Mě bije můj vlastní manžel. Co když mi nebudou věřit?

Věřili?
Nejdřív mě vůbec nevyslechli, zatímco jeho ano. Přesvědčil je, že to byla bezvýznamná domácí šarvátka. Pak mě bratr donutil jít na policii s papíry z nemocnice. To mě pak vyslýchali devět hodin.

Co rozhodlo o tom, že jste ji nakonec přece jen zavolala?
Mlátil do mě v předsíni, kde máme velké zrcadlo, a já zahlédla, že se během toho podíval na sebe do zrcadla, jak mu naběhl biceps. Pochopila jsem, že mu to dělá dobře.

ŠEL NA MĚ PŘES DĚTI

Potřebovala bych pochopit, jak se zrovna vy můžete do takové situace dostat. Jak jste se seznámili?
Přišel do mého života v době, kdy jsem byla emočně na dně z toho, že mi zkrachovalo manželství. Bez stálé práce a sama s dvěma malými syny, jednomu byly dva a druhému čtyři, a sedmnáctiletou postiženou dcerou. Vláčeli mě v bulvárech, dennodenně jsem o sobě četla lži, byla jsem vyčerpaná, jak jsem musela dokola vysvětlovat, že z alimentů nemám ani korunu, protože všechno jde bankovními převody rovnou na děti. Na vánočním večírku Novy za mnou přišel pán s tím, že má přítele, který se po dlouhé době vrátil ze zahraničí, vždycky mě měl rád jako moderátorku a teď o mně čte ty šílené věci, kterým nechce uvěřit. Nerad by mě prý tady na večírku přepadl, tak se ptá, jestli bych souhlasila s tím, že bychom se na chvíli sešli.

Jaký byl váš první dojem?
Byl děsně nervózní. Na to jsem ale byla zvyklá, chlapi ze mě občas nervózní jsou doteď.

Co vám říkal?
Že je úplně zděšený, co se o mně píše, a že tomu přesně rozumí, protože si prošel něčím podobným. Říkal, že je taky rozvedený a má syna ve věku těch mých a že to je strašné, když si ti blízcí lidé takhle ubližují. A že mi chtěl jen vyjádřit podporu.

V čem byl jiný než ti ostatní?
Většina chlapů mě vždycky pozvala na skleničku s vyhlídkou, co bude dál, jenže z toho jsem měla hrůzu. Marek mě vydržel zvát výhradně na obědy, přivezl syna, šli jsme na Spejbla a Hurvínka, pořád to bylo postavené dětech. Přišel na návštěvu a zůstali jsme si hrát na zahradě, jezdili jsme na výlety. Na nic netlačil a to trvalo asi tři měsíce. Hrál na strunu, že já jsem úžasná matka, že on o to zázemí přišel a chce se o nás starat. Mám za sebou kurz manipulace a spolupracuju s člověkem, který učí metody ovlivňování. S tím, co od té doby o manipulaci vím, si dnes říkám: Panebože, to jsem ale byla pitomá.

Věděla jste, že byl ve vězení?
Vůbec. Pokaždé někam odjel, takže to vypadalo, že má práci, a mezitím pomáhal s klukama. Vozil je do školy, na tréninky, tleskal jim při zápase. Měla jsem pocit, že konečně je tady chlap, který mi se vším pomáhá. Nic jiného jsem nechtěla. Nepotřebovala jsem krasavce, který mi bude dělat pět orgasmů denně.

Co vám na něj říkala rodina?
Můj brácha mi tehdy říkal: „Ségra, vzpamatuj se. Jsi v situaci, že kdyby k tobě přišel strom a říkal ti, že se o tebe bude starat, tak se do něj zamiluješ. Vůbec nejsi ready.“

Kdy jste se dozvěděla, že jde o trestaného člověka?
Jednou nás někde vyfotily bulváry a on za mnou přišel, že mi něco neřekl. Byl v přerušení výkonu trestu. Vysvětloval mi, že jak se do mě zamilovával a bál se, že mě ztratí, tak pořád oddaloval mi o vězení říct. Znělo mi to logicky. Co už mi neřekl, že je trestaný několikrát.

Vám nevadilo chodit s člověkem, který je na propustce z vězení?
Řekl mi, že měl firmu se společníkem, nepohodli se a on to na něj hodil. Nepřišlo mi to divné. Často jsem viděla úspěšné lidi, dneska ve významných pozicích, a stalo se, že jim to lidé nepřáli a něco na ně ušili. Ekonomickou kriminalitu jsem znala, sama jsem měla za sebou podnikání, kdy mě okradl společník.

Takže jste si nic nezjišťovala?
Ne, žádné detaily jsem neznala. Říkal mi, že shání dokumenty, které ho očistí, a že pravda vyjde najevo. Jeho právník mi řekl větu, na které jsem si celou svoji obhajobu jeho osoby postavila: „Oni se na něm ti policajti vyspali.“

To znamená co?
Že to na něj hodili.

Nečetla jste noviny, které o jeho kauzách psaly?
V té době ještě nic nepsaly. Podrobné informace se začaly objevovat, až když se do vězení vrátil. To bylo necelý rok poté, co jsme se poznali. Policie ho zatkla den před Vánocemi.

Musel to být pro vás šok.
Schoval se do technické místnosti u bazénu. Policajti mi říkali, ať mu domluvím a vyleze sám, že vidí před domem jeho auto, tak ať nedělá hlouposti. Tvrdil mi, že to je nějaký omyl a že se za pár hodin vrátí.

Myslíte, že tomu věřil?
Určitě ne. Velmi dobře věděl, kolik má na sobě obvinění. To, že ho neděsí překračování zákonů ani vězení, jsem úplně pochopila až mnohem později. On dohromady strávil ve vězení šest let. Takový člověk tam prostě umí žít.

PRVNÍ FACKA

Tehdy vám už defi nitivně muselo dojít, že něco není v pořádku.
Jenže já si zase řekla: Přece od něj nemůžu odejít, když je teď v pytli. Já se vždycky snažím na lidech vidět to lepší. Celý život se setkávám s tím, že mě někdo šmahem odsoudí, aniž by o mně cokoliv věděl, třeba proto, že mu nejsem sympatická. A tady byl člověk, o kterém mi hodně lidí říkalo ty nejhorší věci, ale já ho viděla fungovat doma, vstávat s dětmi, chodit se mnou nakoupit, hrát s nimi fotbal.

Pomáhal vám finančně?
To ne, finančně jsem to vždycky táhla já, ale mně to nevadilo. Peníze jsem vydělat uměla. Tvrdil, že nemůže ke svým účtům, ale že až všechno vyřeší, tak mi to vrátí.

V té době žádné násilí?
Až když mu přerušili trest, to jsem jenom dostala facku. A za tu se strašně omlouval. Že on by ženu v životě neuhodil, jen byl ve strašném stresu, protože mu všichni ubližují a on nás hrozně nechce opustit.

Nepřišlo vám ani podezřelé, že o něm jeho předchozí manželka v médiích prohlašovala, že ji bil?
Jenže ona v tom rozhovoru taky lhala. Tvrdila, že si ho vzala, protože musela, a jejich syn se narodil čtrnáct měsíců po svatbě. Když nesedí tohle, nebude pravda ani to ostatní, přesvědčila jsem sama sebe.

Proč jste si ho brala vy? Ještě k tomu ve vězení?
V té době na mě i na něj všichni házeli špínu. Bál se, že ho opustím, tak jsem opět jako záchranářka vstoupila do akce proti všem.

Trochu zvláštní důvod pro sňatek.
Pořád jsem si myslela, že když udělám ještě něco a ještě něco, že nakonec všechno dobře dopadne, jeho pustí z vězení a budeme doma žít jako spokojená rodina. Že když dostane šanci, bude moct projevit svoje dobré stránky.

Tehdy jste znovu začala moderovat s Pavlem Zunou zprávy na Primě.
Z toho se mohl zbláznit. Byl ve vězení a chtěl, abych i já byla pořád doma. Křičel na mě, že je stejně zavřenej jenom kvůli mně, protože kdybych nebyla tak známá, už by ho dávno nechali být. Tehdy mi kamarád říkal: Ty vůbec nevíš, s kým žiješ. To se dozvíš až teprve tehdy, co ho pustí z vězení.

Měl jsem strach, že mě v noci píchne, říká exmanžel Čejkové

Marek Vít - bývalý manžel moderátorky Mirky Čejkové v rozhovoru pro OnaDnes.cz

Jakou to má logiku?
Protože on se do té doby musel chovat dobře, aby nehrozilo, že se tam bude muset vrátit. To peklo začalo, když se vrátil. V březnu 2009. Okamžitě začal kontrolovat veškerý můj život. Lezl mi do telefonu, četl si můj diář, pracoval s mým počítačem, napojil se na všechny moje lidi, doktory, úřednice v bance, moji účetní. Byl chorobně žárlivý, každého muže kolem mě podezíral, že s ním spím. Pozoroval mě i ve spánku a pak na mě v další hádce řval, že někoho mám, protože se mi o něm zdá a já se usmívám ze spaní. Myslel si, že je velmi inteligentní a že v naší dvojici on má být ten zajímavější a důležitější. Dokud byl ve vězení, byl za mnou schovaný. Když se vrátil, chtěl, abych s ním všude chodila, ale nic neříkala a s nikým se nebavila. Když jsem to porušila, ztropil scénu. Což bylo třeba na večírcích Sparty, za jejíhož manažera se vydává, skoro pokaždé. I taxikáři by mohli vyprávět. Jednou už jeden nevydržel, jak mi šíleně sprostě nadával deset minut v kuse, tak zastavil auto a zeptal se mě, jestli ho má vyrazit. Jeli jsme dál.

Nevydržel to taxikář a vy ano?
Já se šíleně bála ostudy. Ostuda byl největší důvod, proč jsem s ním neskončila dřív. On na to přišel a vyhrožoval mi, že mi bude ostudu dělat. A tak jsem se rozhodla, že aby to ta ostuda nebyla, budu předstírat, že je všechno v pořádku. Stará se přece o děti a pomáhá mi doma, naučím se v tom nějak žít, říkala jsem si. Já to přece ustojím, když jsem ta silná žena.

To jste přece nemohla zvládnout.
Věděla jsem, že to je celé špatně. Došlo mi, že mi to všichni říkali a já to neviděla. Měla jsem pocit, že se můžu buď zabít, nebo emigrovat. Jediné, kde jsem mohla zůstat nezávislá, byla moje hlava. Do ní se mi dostat nemohl. Proto přišlo moje vysvobození, až když se mi to v té hlavě změnilo. Sama bych to ale nedokázala.

Kdo vám pomohl?
Ze všeho nejdřív Jitka Obzinová, když mě vyhodila z Primy. Mohla jsem totiž odjet do Londýna a studovat koučing, který mi zásadně změnil život. Protože pokud se cítíte jako onuce, nemáte šanci zastavit, aby se k vám tak lidi chovali. Přijala jsem to, že jsem nula, nevyšla mi přece tři manželství, musím být strašně špatná. I on byl pro mě důkaz, že za nic nestojím, když jsem si takového člověka do života natáhla dobrovolně. Já to byla, kdo za ním chodil do vězení, já tam stála s ostatními ženami a čekala na něj, já to přijala. Měla jsem vždycky pocit, že nemůžu mít nic zadarmo. Že ke mně nic nepřijde jen tak. Že musím dokazovat, že jsem dost dobrá a že si to dobré v životě zasloužím. Když jsem potkala muže, který byl sebevědomý a spokojený, tak jsem to vzala tak, že na něm buď není co zachraňovat, nebo že takový přece o mě nemůže mít zájem.

Jak vám pomohl ten koučing?
Moje koučka, což je něco jako sparingpartner při hledání dobrých řešení, se mnou tři měsíce pracovala. Prošly jsme spolu všechny kategorie mého života - bydlení, práci, děti, peníze - a všechno vystavěly znovu, na reálných základech. Nic z toho ale nefungovalo, jakmile tam figuroval Marek Vít. Takže jsem si už víc nemohla lhát, že přežiju v kukličce, a konečně mi došlo, že se z toho musím vymanit a že to dokážu.

A požádala jste o rozvod?
Sdělila jsem mu, že chci vrátit milion korun, který si půjčil, i šperky, které dal do zástavy, a že se chci rozvést. Dala jsem mu termín do konce května. Vysmál se mi. Tehdy začal nejhorší teror.

Obrátila jste se na nějaké dobročinné organizace?
Chodila jsem do Rosy, sdružení pro bité ženy. Ozvala jsem se jim až ke konci. Volala jsem jim, že teda vlastně už je všechno v pohodě, protože se rozvádím a policie mu zakázala, aby se ke mně přibližoval. A ony mi řekly: To je právě to nejhorší období. V této době přichází nejvíc bitých žen o život a útoky jsou nejintenzivnější. Měly pravdu. Nejhorší ataky skutečně přicházely pokaždé, co jsem zmínila rozvod.

Co říkáte na častý argument "Byla hysterická, určitě ho k tomu vyprovokovala"?
To je většinou obrana od mužů. Co to je hysterie? Když na vás útočí partner, tak máte dvě možnosti reakce - buď apatii, nebo hysterii. A i kdybyste byla hysterická, tak to znamená, že vás ten muž má právo zbít?

KLID OD NĚJ NEMÁM

Mohli udělat něco vaši přátelé, aby vám otevřeli oči?
Nic. Neslyšela bych je. Dneska vím, že kdybych ho potkala v jiné době, neměl by šanci. Tehdy jsem byla hrozně zranitelná. Nakonec dodržel všechno, co sliboval: dělá ostudu, klid od něj nemám, najímá si další a další právníky a chce se soudit on se mnou. I tak je ta úleva obrovská. Konečně je pryč. Přijíždím domů a on tam není. Přestala jsem se třást. Znovu se mi zalidnil život.

Takže toho nelitujete?
Je to první věc v životě, kterou jsem si fakt mohla odpustit. Ale jen za předpokladu, že bych se do toho stadia vývoje, ve kterém dneska jsem, dostala jinou cestou. Pokud bych ale dneska nebyla tím, kdo jsem, tak toho nelituju. Jsem absolutně střízlivý člověk. Mám srovnané hodnoty, nepřeceňuju se, ale ani se nepodceňuju, žiju v realitě. A taky je mi bytostně jedno, jak se na mě dívá nějaký dav.

Pracujete jako koučka. Jak můžete radit lidem, co se životem, když jste si v něm tolikrát sama nevěděla rady?
Předně kouč neradí, ale pomáhá hledat řešení. A ta jsou v odvaze něco změnit. Pokud mám někomu dodávat odvahu, musela jsem ji přece sama někde prokázat. Můžete si být jistá, že mě ve vašem životě nepřekvapí vůbec nic.

Říká se o ní, že...

... že je konfliktní. Může tak působit, protože je zvyklá mít na věci názor a díky své profesi je schopná o všem velmi dobře argumentovat. Takže pokud se jí něco nelíbí, musíte být připraveni si to obhájit. Až teprve potom se dostanete k ženě, která je velkorysá a schopná být spokojená takřka za všech okolností.

Lidé se zkušenostmi s domácím násilím říkají, že ho na jiných poznají. Vy taky?
Oděrek a modřin si asi nevšimnu, ale spíš to vycítím z toho, jak ta žena mluví. Když příliš zdůrazňuje, jak báječně se s manželem měli, a její tělo a oči jsou v křeči a strachu, tak si říkám, že spíš chce, abych tomu věřila.

Co byste vzkázala ženám, které si procházejí fyzickým násilím?
Aby se co nejdřív svěřily lékaři nebo zavolaly policii a obrátily se na Rosu. Samy se z toho nedostanou. Ať myslí na to, že policie po nich bude chtít důkazy, jinak jim to z velké části neuvěří. Ale hlavně musí překonat ten pocit ostudy a viny, že si něco takového nechaly líbit. Každý den normálního života potom je odměna za odvahu přiznat nahlas, co se mi děje.