Na začátku jsem si myslel, jaký to snad nebude výkon. Posléze mírně šokován zjišťuji, že podobně jako já míří ve stopách profesionálů krátce před samotnou etapou denně stovky cyklistů všech kategorií.
Možná nejedou vždy celou štreku. Na neskutečně strmých svazích však potkávám nejenom závodní týmy, vysloužilé profíky a party hobíků na karbonových krasavcích. Míjím i ženské od plotny s manželi a pubertálními dětmi, partičky cyklotrampů s horskými koly obloženými stany a spacáky i páry stařečků, kteří vypadají, že se na kole udrží jen taktak. Zaslouží uznání a přitom jsou v naprosté pohodě. Kdo v šesté nebo patnácté serpentině nemůže, prostě sleze z kola, chvíli tlačí, fotí horské scenérie nebo se na pár minut posadí na patník.
Atmosféra a setkání na trati jsou to nejúžasnější, co jsem zažil. Mám několik nových kamarádů. Třeba Němce Ralfa z Münsteru s vypracovanými lýtky, s nímž si vzájemně pomáháme v nekonečném sjezdu z Col du Galibier a unisono dupeme do pedálů v jedovatém protivětru. Nebo belgickou rodinku, která se vrací přes trať Tour de France z dovolené ve Španělsku. Maminka čeká uprostřed čtrnáctikilometrového stoupání na otce a syna. Či třicetiletého Francouze Jacquese, s nímž zahajuji výšlap na Alpe-d'Huez. Celou dobu ho autem provázejí jeho staří rodiče. Musí to pro ně být opravdu hezký výlet.
Za těch 100 kilometrů šlapání do pedálů míjím nejméně jednu pořádnou čtyřtisícovku – Barre des Ecrins (4 101 m), desítky třítisícovek a několik i mezi Čechy proslulých zimních středisek. Třeba jedno z nejúžasnějších – Tři údolí, pak centrum La Norma, Valfréjus, La Grave, Les Deux Alpes nebo Alpe-d'Huez.
Těžké stoupání na Galibier. V pozadí karavany prvních nadšenců, kteří už čekají na samotný závod.
S Lenkou Křížovou, odvážnou dívkou od Scotta, která zároveň dohlíží na náš cyklomateriál, vyrážíme přesně ve stopách 19. alpské etapy ze savojského údolního městečka Modane, jež leží těsně před tunelem Frejus spojujícím Francii s Itálií. Před námi 109,5 km, tři horské prémie, z toho dvě takzvané HC (mimo kategorie), nejvyšší bod na Col du Galibier ve výšce 2 645 m a dojezd do té nejstrmější – Alpe-d'Huez ve výšce přes 1 800 metrů.
Místní nám říkají, že máme neuvěřitelné štěstí. V náš den D se po předchozím ochlazení a hustém dešti udělalo totiž hezky a svítí sluníčko. Pak už má být zase hnusně.
Dofukujeme kola, mažeme řetězy, každý přidává dva bidony s ionťákem, energetické gely a tyčinky do dresů, taky náhradní duše a pumpičky, montpáky i sbalené šusťákovky, a pak už hurá do pedálů.
Jde to lépe, než jsem myslel
Začínáme zlehka po rovině a z mírného kopce podél říčky Arc. Je to asi nejnudnější část etapy, ke všemu fouká silný protivítr. U vesničky Francoz míjíme již zmíněnou výspu zimního superstřediska Tři údolí s kabinkovým expresem.
Opravdová cyklozábava začíná až po 14 ujetých kilometrech za městečkem St.Michel-de-Maurienne, kde propuká to pravé cyklistické hemžení a silnice se zvedá k první prémii Col du Télégraphe.
Dvanáct kilometrů serpentin míří těsně "pod Sněžku" do výšky 1 566 m. Stoupání startuje ostřejším sklonem kolem osmi procent, ale jede se slušně. Za chvíli poodjíždím Lence. Řekli jsme si, že na sebe nebudeme čekat, každý potřebujeme své tempo. Navíc nás jistí doprovodné vozidlo s perfektním řidičem, ochráncem, občerstvovatelem, ale hlavně kameramanem a fotografem Zdeňkem Klimpellem v jedné osobě.
Nahoře na Col du Galibier. Půlka toho nejhoršího je za mnou.
Pomalu se zahřívám na správné jízdní tempo a hlídám si tepy pod 150. Po chvilce dojíždím prvního borce dne, Holanďana. Začíná typická minikonverzace v sedle kol. Ahoj, odkud jsi? Z Čech? Aha, Kreuziger. Já z Holandska. Aha, Gesink. Kam? Na Télégraphe a pak možná až na Galibier. A ty? Přes Galibier snad až do Alpe-d'Huez, když to půjde… Good luck! V malých obměnách se tato chytrá konverzace stále opakuje až do konce.
Čím déle šlapu na Télégraphe, tím se mi jede líp. Čekal jsem to těžší. Nahoře mám radost, ale usmívají se i ostatní. Panuje tu všeobecný optimismus. Focení, pózy, smích. Ale pozor, takhle snadné to dál určitě nebude. Stoupání bude delší a strmější. A síly budou ubývat. Rychle piju ionťák a cpu do sebe nějaké jídlo. Ještě dvě fotky a jdu znovu na to. Zdeněk mezitím hlásí, že Lenka je asi dva tři kilometry za mnou.
Mám 4 000 metrů klesání o 150 výškových metrů na krátkou regeneraci, a pak začínám znovu stoupat. Teď teprve jde do tuhého. Přichází Galibier, kopec kopců, který se na Tour jel poprvé přesně před sto lety. Málokterý "cyklokopec" je tak těžký, tak dlouhý, tak vysoký a obklopený tak krásnými scenériemi.
"Vítězná" fotka na Col du Galibier. Kdo vyjede sem, má skoro vyhráno.
Ale je také zákeřný. Na začátku mírnější, čím se však cyklista blíží k vrcholu, tím víc se "utahuje". Závěrečných sedm kilometrů má pak osm procent a víc, což je po předchozí porci stoupání docela slušný sklon.
Na trati mumraj, podél ní povolený doping
Naštěstí krásné scenérie hor člověka rozptylují a usnadňují šlapání. Stejně tak atmosféra na trati. V každé druhé zatáčce tu už týden před závodem stojí obytná auta s fanoušky a hlavně francouzskými, německými, belgickými, italskými a holandskými vlajkami. Někteří povzbuzují už teď. Sám na sobě si potvrzuji, že to je ten nejlepší povolený doping. S každým "heja" a "go go", šlápnu do pedálů s větší lehkostí.
Na trase je tu pěkně rušno. Oběma směry proudí auta, motorky a spousta cyklistů všech ročníků, národností, různých stupňů zdatnosti, s nejrůznějšími koly. Jsou tu vyšvihaní závodníci, kteří na karbonových speciálech tancují s lehkostí Contadora, ale také stokiloví tlouštíci, do nichž by nikdo nikdy neřekl, že to vyjedou..
Nejdřív mne předjíždí asi 20 aut Porsche 911, asi nějaký sraz. Vzápětí se připletu do skupiny nějakého holandského závodního juniorského týmu. Závidím jim, jedou jak fretky. Zato já se plížím jak jezevec po zimním spánku. Čím dál, čím výš, tím obtížněji, tím pomaleji. Zvedá se to krutě. Buď se tu jezdí tunelem o sto metrů níž nebo přes samotný vrchol průsmyku. Raději jedu druhou delší a náročnější variantou, protože nevím přesně, jak to tentokrát organizátoři rozhodli. Před tunelem zatáčím doleva a vyšlápnu ještě posledních sto výškových metrů. Těch nejtěžších.
Na posledních kilometrech výjezdu do Alpe-d'Huez
Nahoře je zima vykoupená blaženým pocitem, že jsem to vyjel bez sesednutí a nejsem navíc úplně grogy. Zírám na úžasné panorama s ledovci a blekotám něco do kamery. Lenka prý přetrhla řetěz, ale rychle ho s dalšími cyklisty spravila a už zase statečně stoupá do kopce. Občerstvuji se a oblékám šusťákovku, čeká mne skoro 40kilometrové klesání. To ještě netuším, že bude jedno z nejtěžších, jaké jsem kdy zažil.
Nejdřív Ralf, potom Jacques. Do cíle ale sám
Poznávám to brzy. I v šíleném sjezdu mne citelně brzdí ostrý protivítr. Tam, kde bych normálně svištěl 75 km/hod, jedu sotva 60. Brzy jsem jak rampouch. Jedeme tři nebo čtyři borci za sebou a pleteme se mezi auty, která jde v tom větru těžko předjet. Nakonec se urvu s chlapíkem ve žluté šusťákovce. Snažíme se střídat a neztratit jeden druhého, protože v protivětru bychom byli sami o hodně pomalejší.
Testované koloPoužili jsme nové závodní kolo Scott Foil R2, které má tužší karbonový rám a je osazeno komponenty Shimano Ultegra. Navzdory závodnímu střihu poskytuje překvapivý komfort. Váží těsně přes 7 kg. |
Po 20 kilometrech němé spolujízdy se představujeme. "Ralf z Münsteru," říká můj nový německý kamarád. Vyjel Galibier z druhé strany než já a teď se vrací do údolí. Moc toho nenamluvíme, ale cítím, že jsme parťáci. Spolupracujeme a pomáháme si. Já ho táhnu ve sjezdech a do kopců, občas na něj čekám. On to líp drtí po rovinkách, kde se většinu času zase vezu já za ním. Je mi líto Lenky. Pokud tu pojede sama, protivítr ji skoro sfoukne.
Na oficiálním 94,5 km etapy na kruháku v Bourg-d'Oisans se loučíme, každý míří po svých. Podáváme si ruku jak borci při Tour de France, kteří spolupracovali 200 kilometrů v úniku a těsně před cílem byli dostiženi pelotonem. A zdravíme se, bůh ví proč, francouzsky. Vsadím se, že nebýt rozlučky, šli bychom spolu večer na pivo a vyprávěli si silácké, nejen cyklistické historky.
Neujedu ani kilometr a dole pod závěrečným stoupáním do Alpe-d'Huez potkávám dalšího parťáka. Francouz Jacques vypadá jak úředník maloměstské francouzské pošty. Má také motorizovaný doprovod. Tatínek v každé serpentině zastaví, maminka vybíhá s foťáčkem a fotí synáčka, jak se lopotí vzhůru. Jede stejnou trasu jako já s Lenkou, z Modane přes Galibier až do Alpe d'Huez.
19. etapa Tour de France z Modane do Alpe d´Huez
Brzy mu ujíždím a zbytek etapy si vytrpím jak starý samotářský vlk. Občas někoho doženu a předjedu, občas někdo mine mne. Sleduji na patnících procenta stoupání a modlím se, abych to vyjel. Kopec na Alpe-d'Huez je dlouhý, má 21 ostrých, viditelně očíslovaných serpentin, navíc je strmý, nejprudší z toho, co jsem dnes zažil.
Naštěstí je tu opět povolený doping. V osadě La Garde v zatáčce stojí houf obytňáků ověšených německými, britskými a belgickými vlajkami s hlasitou muzikou k tomu. Voní tu gril a osazenstvo na rozkládacích kempinkových židličkách čučí do silnice a usilovně povzbuzuje každého, kdo projede.
Počítám čísla zatáček, a když už toho mám nejvíc plné zuby, najednou se nade mnou otevře pohled na cílové alpské středisko. Poslední kilometry se pokouším zrychlit a "vyhrát etapu". Po 116 kilometrech (skutečný start etapy odmávne ředitel vždy až po několika kilometrech od startu pro diváky), pěti hodinách a cca 50 minutách čistého času jsem konečně v cíli. Bylo to chvílemi krušné, ale neskutečně krásné.
Brzy mne napadne, co to mělo vlastně za smysl. Když si ale vzpomenu na ty stovky lidí na trase a pak vidím nadšenou Lenku (přijíždí unavená, ale šťastná do cíle dvě hodinky po mně), říkám si, že to nějaký smysl přece jen asi má.
