Lucie Bílá: Být kuchař, mám hospodu plnou obézních lidí

  • 30
Nejúspěšnější česká zpěvačka všech dob Lucie Bílá našla na prahu pětačtyřicítky cestu sama k sobě, ale také muže svého života. Do kin navíc právě přichází nový český film V peřině, kde hraje jednu z hlavních rolí. Pro iDNES.cz nafotografovala exkluzivní snímky v prostředí svých rodných Otvovic a povídala si u toho s jejich autorkou, fotografkou Lenkou Hatašovou.

Co momentálně nejvíc řešíš s Filipem?
Všechno se točí okolo školy. Zkoušky, školní projekty, představení...dojatě pozoruji, jak se ten malý kluk mění ve velkého chlapa. Má své vlastní myšlenky, plány, ale i obavy. Umělecká duše ho navíc neminula, jen je trochu poznamenaný tím, co vidí u mne a u svého táty. Klade na sebe pak tak vysoké nároky, že mu nestačíme dokola vysvětlovat, jak je okamžitý úspěch nereálný. Ale to nejdůležitější – že je třeba nebát se a vytrvat – už snad pochopil.

Po čem jsi vlastně toužila ty, když jsi byla v jeho věku ?
Zpívat mne bavilo vždycky, ale nikdy jsem netoužila být slavnou zpěvačkou.Chtěla jsem být detektivem a řešit svým logickým myšlením složité případy. Schopnost logicky uvažovat jsem totiž tenkrát považovala za daleko větší přednost než nějaké dokonalé hlasivky!

A co se ti právě teď honí hlavou ?
Moje mysl je mnohdy tak upovídaná, že považuji za svátek, když na chviličku ztichne. Ale utichá čím dál častěji. Možná to zní jako klišé, ale to, co mne teď nejvíc zajímá, je hledání svého pravého “já”. Najednou ubývají myšlenky na to, co bylo nebo co bude, pryč jsou strachy i pochybnosti, a všechno kolem je nějak srozumitelnější, jasnější…je to obrovská úleva.

Na cestu k sobě samému se člověk zpravidla vydá po nějaké závažné, často i velmi bolestivé životní zkušenosti. Co nasměrovalo tímhle směrem tebe?
Možná je tím důvodem jen fakt, že mám konečně čas i sama na sebe.Poslední roky jsem se hlavně zabývala budováním toho, o co jsem před více jak deseti lety přišla - ať už šlo o domov pro mou rodinu, pražské zázemí pro syna, chalupu, kde se všichni scházíme anebo o partnera, který bude opravdu partnerem. Mám dnes vše, po čem jsem kdy snila, ale tak trochu jsem se ztratila sama v sobě. Přihodilo se mi totiž něco, po čem jsem nikdy netoužila. Najednou jsem byla “první”. Tohle “vítězství” mi ale žádné štěstí nepřineslo, spíš naopak. Začal se zvyšovat tlak zvenčí, zvýšily se i další nároky. Častěji jsem musela říkat ne, ale i některá ano byla chybná. Změnilo se úplně všechno. Nemilosrdná média i další okolnosti mě přinutily vážit každé slovo, každý krok a nakonec i každou myšlenku. A najednou se vytratila i veškerá přirozenost a radost z toho, co dělám.

Lucie Bílá

Změnila bys něco, kdybys tenhle život mohla prožít znovu?
Neměnila bych vůbec nic. Něco jsem musela ztratit, abych našla jiné, musela jsem se hodně dozvědět, abych pochopila, že je důležité zapomenout. Tohle poznání mi přineslo štěstí, které je ale úplně obyčejné, a vypadá přesně takhle: když mi můj syn i před svými kamarády řekne, že mne má rád, když vidím za záclonou mávat svoji maminku, když od ní odjíždím, když vidím tátu s jeho rošťáckým obličejem, jak ji neustále pošťuchuje, a tím jí i po padesáti letech manželství vyznává lásku nebo když v zámku zarachotí klíče, a domů přijde někdo, koho miluju.

Jsi věřící?
Svým způsobem ano, ale k Bohu neutíkám. Pro mě je Bůh láska. A tu nehledám v kostele, ale v sobě, v lidech. Na druhou stranu mám ale kostely moc ráda, i růžence, madonky a modlitební knížky, ale jen proto, že jsou z lásky dělané. Stejně tak ctím desatero hlavně proto, že jsou to pravidla slušného chování.

V písničce Noc je jak satén zpíváš o znovunarození, o dalším setkání v jiném prostoru a čase. Chystáš se narodit znovu?
Myšlenkami na to, co bude po životě, se nezabývám. Možná jsem tu už byla a možná si s sebou z minulých životů nesu nějaké resty. Ale to jsou jen domněnky, na které je můj rozum krátký. V každém případě miluju svůj život takový, jaký je, a doufám, že takový bude případně i “příště”.

V tvém hitu Miluji tě naopak slyším “za ruku lehce držím ty, co skáčou ze skály.” Existuje poblíž tebe někdo, pominu–li rodinu či partnera, kdo tě za tu pomyslnou ruku v životě drží?
Má životní zkušenost je taková, že ty nejsilnější přátelské vztahy vznikají v dětství. Mám vedle sebe kamarádku, kterou jsem poznala, když nás spolu vozili v kočárku. Je to ona, kdo mne občas “lehce drží za ruku, když skáču ze skály”.

Říká se, že člověk v životě dostane to, po čem nejvíc touží, ale také to, čeho se nejvíc bojí. Zdá se, že tvé touhy se víceméně naplnily. Ale co tvé strachy?
Paradoxně se asi nejvíc bojím svých vlastních myšlenek, protože vím, jaká může být jejich síla. Jsem totiž expert na přeměnu komárů ve velbloudy. Snažím se s tím ale pracovat, takže pevně věřím, že své strachy v realitu nikdy neproměním.

Lucie Bílá

Zkus se podívat do minulosti a porovnat své nejzásadnější životní partnery. Co je kromě tebe spojuje?
Nespojuje je vůbec nic. Navíc jich nebylo tolik, aby se dali porovnávat. Byli totiž jen dva: ten první, kterému jsem dala syna a ten poslední, který ho teď se mnou vychovává. Ti ostatní byli jen touha, zoufalé hledání toho, co mám teď. Bohužel, zkušenost se nedá infikovat. Kdyby to bylo možné, určitě by mne moje kamarádky s radostí pokousaly. Nelituju ničeho a děkuju za každou zkoušku. Pro mě je nejdůležitější, že jsem jimi prošla s čistým štítem. Ti, které jsem potkala, potkávám ráda dál. Jen jsem si možná dvakrát vzala toho nepravého, abych díky této cenné zkušenosti právě o toho pravého nepřišla.

Co naopak spojuje dnes tebe s tvým současným partnerem (podnikatelem Petrem Makovičkou - pozn.red.)?
Nejvíc asi touha po šťastném, naplněném životě. Měla jsem ji v sobě vždycky, ale nějak jsem cestou na vrchol zapomněla, jak to má opravdu vypadat. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že umím žít sama se sebou, a že ke štěstí nutně nepotřebuju někoho dalšího, zjevil se muž, který je Austrálií, naprostým protipólem všeho, co jsem dosud zažila. Vlastně se vedle něj učím ty nejzákladnější věci znovu. Láskou bych ho snědla, když vidím, jak ho baví pro nás vařit večeři, zalévat svá oblíbená rajčata nebo připravovat Filipovi k snídani palačinky. Je to chlap, který by rukou přerazil jakýkoli stůl, ale nemá zapotřebí dávat na odiv svou fyzickou sílu. Jeho pravá síla totiž vychází zevnitř.

A co nejvíc ze všeho baví tebe?
Samozřejmě všechno, co je spojeno s mým povoláním. Hudba, divadlo i film, jsem rozený komediant. Co mne ale hodně zajímá, je práce s emocemi, na kterých je umění založené.  Pouštím ty své do lidí, do publika, zkouším, kam až je možné zajít, hranice překračuju moc ráda. Tak totiž většinou vznikají ty nejlepší věci. Publikum nikdy ze sálu nepustím, dokud nejsem přesvědčena, že dostalo přesně to, proč přišlo. Já být zkrátka kuchař, tak mám hospodu plnou obézních lidí.