Dopisy, které chodily kancléři a vůdci nacistického Německa Adolfu Hitlerovi, se desítky let po jeho smrti zabývá dokumentární film "Milý strýčku Hitlere".
Hitlerovi v předválečných letech chodilo deset tisíc osobních dopisů ročně. Korespondovaly s nadšením, které v té době vzbuzoval v mnoha Němcích nejen v Německu, ale i v dalších zemích. Probouzel naděje na konec nenáviděného versailleského systému, kterým bylo Německo po první světové válce v očích většiny svých občanů poníženo. Bez velkého váhání přijali i nacistický antisemitismus.
"Těch několik marxistů a Židů mezi našimi gymnasty už muselo naše družstvo opustit. Vůdcovy zásady jsme převedli do praxe... Můj vůdce, mějte v nás prosím důvěru," psal Hitlerovi 16. května 1933 vedoucí družstva německých gymnastů.
Malá německá dívka z litevského Memelu (dnešní Klajpeda) o pár dní do Berlína napsala: Milý hodný strýčku Hitlere, už dlouho čekáme, až přijedeš k nám do Memelu. Každý od těch nejmenších po starce tě tady nadšeně zdraví Heil Hitler. Byly bychom tak rádi, kdybychom se opět stali součástí Německa. Tak přijď co nejdříve a spas nás před Litevci a Židy. Židi nám nejen berou chléb, ale o Velikonocích dokonce vraždí křesťany. A proto, milý strýčku Adolfe, přijď prosím co nejdříve.
Dopis Adolfu Hitlerovi od malé dívky z Memelu
Dopis, který přišel Adolfu Hitlerovi v roce 1938
V dopisech chodily Hitlerovi i básně
Když se Hitler dostal k moci, psali mu mladí i staří, vyjadřovali obdiv, psali i oslavné básně. Ve vůdce vkládali bezmeznou důvěru a vzhlíželi k němu s až nadpozemskou úctou. Psali mu ale i ti, o jejichž dopisy určitě nestál. Manželky zatčených i Židé, kteří nevěřili intenzitě nenávisti, která se proti nim vzedmula.
"Jsem srdcem dobrý Němec, který miluje svou drahou vlast a nesmírně mu záleží na jejím blahu. Přes veškerý obdiv mám v srdci kapku hořkosti a už stokrát jsem se sám sebe ptal, k čemu to vše? S čím nemůžu souhlasit, je nespravedlivé zacházení s tisíci mých bratří ve víře, kteří se cítí Němci stejně jako já a stejně uvažují. Před nacionální revolucí jsem stál na vlastních nohou, zčistajasna jsem však ztratil veškeré zákazníky. Žádný vládní úřad ani městská rada, dokonce ani soukromé osoby mi nechtějí dát zakázku. Co jsem komu udělal, vážený pane říšský kancléři? A proto vás prosím, abyste prosadil svůj vliv a vrátil nám náš život. Budu vám za to hluboce vděčen a zavázán," napsal Hitlerovi židovský řemeslník Heinrich Herz v dubnu 1934.
Dokumentární film "Milý strýčku Hitlere" vysílá Česká televize v pondělí 16. května od 20:05 na programu ČT2. |
Ani se začátkem války proud dopisů neustával. Němci si tenkrát vůbec nepřipouštěli, že by ji nevyhráli. A první úspěšná tažení jim dávala za pravdu. "Milý strýčku Adolfe, předem mého dopisu mi dovol popřát ti ke geniálnímu vedení války. To, co slyšíme z rozhlasu, je k nevíře. Naši vojáci dokázali úžasné věci. Dva z mých bratrů bojují na frontě a jsem hrdá, že i já mohu pomáhat k vítězství v tomto velkém boji, o němž jsem přesvědčena, že ho vybojujeme. Srdečné pozdravy od tvého dívčího brance Hildegardy Lippertové". Takový dopis přišel Hitlerovi v říjnu 1939, měsíc po vpádu do Polska.
Zlom přišel s porážkou německých vojsk u Stalingradu. Dopisů chodilo méně, ve srovnání s dřívějškem se dá říci, že jejich proud docela ustal. V dubnu 1943 přišla k Hitlerovým narozeninám necelá stovka gratulací. Přesto i v dobách, kdy němečtí vojáci ustupovali z dobytých pozic, přicházely nejvyššímu veliteli dopisy od těch, kdo byli přesvědčeni o neporazitelnosti Německa a jeho konečném vítězství. Film už ale tuto dobu líčí spíše skrze deníkové zápisky různých Hitlerových odpůrců.
Výjimkou jsou dopisy od "vynálezců", kteří ke konci války navrhovali vůdci zbraně slibující obrat v čím dál tím ztracenější válce, například rozsypávání písku ve vzduchu, což by zničilo motory spojeneckých letadel.
"Nikdo už nevěří, že zvítězíme, jestliže válku skutečně prohrajeme, můžeme si za to podle všeobecného mínění sami, a to nikoli obyčejní lidé, nýbrž vedení. Vůdce je pro miliony poslední oporou a nadějí, ale i on se stále více stává předmětem kritiky a důvěra v jeho vedení den ode dne slábne," přiznala na konci dubna 1945 ve své zprávě i říšská vláda.
O pár dní později Hitler už nebyl mezi živými. Němci byli poraženým národem a zvykali si na život bez vůdce a bez války.
