Předcházející Hudební glosář najdete zde
"Na deseti CD a třech DVD najdete i tuto písničku, která se stala nejžádanější písničkou dnešních dní. Ano, písničku Hallelujah, která se vám tak líbí, můžete mít ihned! Stačí zavolat!" Když jsem někdy v půlce tohoto týdne slyšel poprvé v teleshoppingu "chvalně známého" vydavatelství Česká muzika ten jásavý hlas, podkreslený povědomou melodií, opravdu jsem nevěřil vlastním uším. Ne, nebyla to shoda názvů písniček. Byla to opravdu TA Hallelujah, jedna z nejkrásnějších písní Leonarda Cohena, které "přidanou hodnotu" umí dát třeba i John Cale. S českým textem jakési Jany Hromkové (něco o svatbě...) ji zpívá do břeskných poryvů křídlovek dechovky Mistříňanka dvojice okrojovaných galánek. Přiznávám, udělalo se mi mdlo. Já, který se občas vydávám za "přítele pokleslých žánrů" a s až umanutou perverzí si vychutnávám ty nejšílenější coververze svých oblíbených (i neoblíbených) skladeb, jsem tohle nevydýchal. Všechno má své meze.
Coby rodič jsem o minulém víkendu navštívil baletní představení Zlatovláska ve Stavovském divadle. Pochopil jsem, proč se hraje tak dlouho a tak úspěšně. Je to skutečně zážitek pro celou rodinu a za vypíchnutí v souvislosti tohoto glosáře rozhodně stojí minimálně dvě věci (aniž by si jeho autor jakkoli "foukal", že rozumí klasické hudbě). Za prvé skvělý výkon Martina Zbrožka, který zpěvem a houslemi celým představením, režírovaným Ondřejem Havelkou jako "divadlo na divadle", provází. A za druhé hudba Vladimíra Franze. Skladby tohoto muže mnoha profesí (skladatel, muzikolog, malíř, svým způsobem – ve smyslu své image – také "performer") jsem slyšel mnohokrát, leckteré jeho experimenty mi připadaly alespoň z mého laického pohledu dost nestravitelné. Ale Zlatovláska, to je skutečná pastva pro ucho. Nebudu se pouštět do rozboru jejího stylu (byť mě na jazyce svědí označení "orffovská", ale možná jsem úplně mimo). Důležité je, že přes moderní výraz v sobě nese silné melodie a je pevně zakořeněna v tradici. A líbí se dětem i dospělým.
Pro potřeby propagace české hudby v zahraničí vyšlo vynikající dvojCD Contemporary Czech Jazz. Kompilaci, sestavenou hudebním publicistou Jiřím Starým, vydala Hudební sekce Institutu umění. Starý rozdělil naprosto logicky českou jazzovou scénu na dvě poloviny, z nichž každé věnoval jeden disk. Ten první obsadila střední a starší generace (pánové Stivín, Viklický, Andršt, Růžička a spol.), druhý pak současná generace, z drtivé většiny se prezentující na vizionářském labelu Animal Music (například kapely vertigo Quintet, Infinite Quintet, NUO, Muff či Limbo). Vlastně ani nevím, jestli je kompilace v běžném prodeji, ale rozhodně by měla být. Představuje totiž velmi solidní zprávu o stavu českého jazzu. Ukazuje, že se rozhodně nemáme za co stydět. Snad leda za všeobecný úpadek povědomí o téhle hudbě mezi nejširší veřejností. Ale to je úplně jiný příběh.
