12. ledna 2010: Haiti zasáhlo ničivé zemětřesení, valily se smutné zprávy do světa. Usmrtilo víc než 200 tisíc lidí a odhadem 1,5 milionu jich nechalo bez domova.
12. ledna 2011: nejviditelnějším důkazem přírodní katastrofy je pohled na Haiťany s amputovanými končetinami, kteří se pohybují po ulicích metropole Port au Prince.
"Ale život přece neskončil v momentu, kdy jsem přišel o nohu," zůstal Mackendy Francois pozitivně naladěný.
23letý klučina ten den pracoval v továrně na trička v haitské metropoli. Pak se ničivě otřásla zem a zasypala ho pod sutinami. Dvanáct hodin byl zasypaný, než ho našli příbuzní.
"Ležel jsem tam a prosil: Bože, zachraň mě. Modlil jsem se, zpíval a plakal." Nohu mu museli na místě amputovat, aby ho dostali ven.
Ale rok poté, kdy přišel o levou nohu, je Francois hrdým členem národního týmu amputovaných fotbalistů. Aby připomněl oběti katastrofy, spolu s mančaftem Haiti vyzval tým stejně postižených hráčů Zaryen, což v kreolštině znamená tarantule. I ta žije dál, přestože ztratí nohu.
DO ÚTOKU. Oběti zemětřesení na Haiti hrály rok po katastrofě exhibiční fotbalové utkání.
"Některé zákroky by zastínily rekreační hráče s oběma nohama," referoval z místa reportér BBC James Fletcher.
Ve fotbale handicapovaných se ctí trošku jiná pravidla: na každé straně hřiště stojí 7 hráčů, poločas trvá 25 minut, gólman musí mít obě nohy, zatímco hráči v poli běhají s berlemi. I když někteří hráči v běžném životě používají protézy, mezinárodní pravidla jejich využití v zápasech zakazují, přinesly by jim výhodu.
Francois a jeho dalších 14 spoluhráčů, kteří o končetiny přišli v nehodách, které přímo nesouvisely s přírodní katastrofou, se v říjnu zúčastnili i mistrovství světa v Argentině.
Tým existoval jen 35 dní a za tu dobu neodehrál ani jeden soutěžní zápas, i proto prohrál všechny duely na šampionátu. Přesto byla reprezentace pro postižené Haiti vzorem naděje a nezlomnosti.
