VIDEO: Skoky na trampolíně do osmimetrové výšky a stavu beztíže

Chvilka přetížení a pak dvě sekundy beztíže. Pořád znovu a znovu. "Na závodní trampolíně si se svým tělem můžete dělat, co chcete," říká trenér Petr Dufek, jehož nejnadějnější svěřenec se chystá překonat český rekord. Musí ale skočit sestavu o deseti prvcích s trojnými a dvojnými salty s vruty.

Každý má strach, ale jen někdo ho překoná

Naim Ashhab, sedmnáctiletý mladík s jordánským jménem po otci, je mladou českou nadějí. Za osm let, co se skákání na trampolíně věnuje, nasbíral už pár titulů mistra České republiky, v jednotlivcích i v synchronním skákání, v němž letos s kolegou z týmu Martinem Pelcem dokonce vyhráli Mezinárodní závod přátelství. Co nejdřív se chystá překonat český rekord v obtížnosti a touží se kvalifikovat na olympiádu.

Proč skáčete na trampolíně?
Naplňuje mě to. Je to druh pocitu, který se špatně popisuje, ale je strašně příjemný a rád se k němu vracím. Každý by si to měl zkusit. Aspoň jednou.

O jakém pocitu mluvíte?
O té chvilce přetížení, když prošlapuju plachtu, a pak o oněch dvou sekundách stavu beztíže. To se opakuje pořád dokola, je to krása.

Měl jste někdy ze skákání strach?
Ten má každý. Musí se ale překonat. Pokud se chcete dostat někam dál, musíte ho překonávat o to intenzívněji. Lidé, co končí u jednoduchých salt nebo udělají maximálně jedno dvojité, nejsou úplní poserové, ale neumějí už se strachem pracovat dál. V dospělosti si už říkají: Ježiš, co když se mi něco stane?

Vy k tomu máte ale ještě daleko, ne?
Na trenérovi to už vidím (smích) a na mě už to začíná přicházet taky. Teď jsem ale ve fázi, kdy už jen přidávám vruty do salt, a to je už strach menší, než když se učíte základy.

Jste nejen výborný sólo skokan, ale závodíte i v synchronním skákání. Tam jde o to, být co nejsladěnější s partnerem z týmu. Jak zvládáte točit trojné salto a ještě se sledovat navzájem?
Slyšíme toho druhého, jak dopadá na trampolínu. Když dopadne dřív, víme, že musíme trochu snížit, abychom byli zase stejně.

Chystáte se překonat český rekord v obtížnosti. Co všechno na to musíte skočit?
Budu chtít získat 16.0 bodů za obtížnost, což je sekvence dvou trojných salt, každé je přitom v jiné poloze, a osmi dvojných salt, u kterých se musí kombinovat vruty, které to dělají těžší. Už jsem to skočil v tréninku, ale na závodech, aby byl rekord uznán, se mi to ještě nepovedlo.

Hlavní je dívat se pořád na trampolínu

Petr Dufek skáče na trampolíně už od šesti let. Tehdy se mu kvůli tomu kamarádi ještě smáli. Když pak získal několikrát titul mistra republiky, smát se přestali a začali ho obdivovat. Dnes, ve svých dvaatřiceti, už Petr působí hlavně jako trenér a jeho největším snem je dostat některé ze svých svěřenců na olympiádu, když na ni nedosáhl on sám.

Jak se vlastně z té osmimetrové výšky trefíte zase zpátky na trampolínu?
Musíte se na ni pořád dívat a při otočkách neustále vědět, kde jste. Jinak se může stát úraz. Jednou jsem tak spadl nohou mezi pružiny. Bylo to za patnáct stehů, ale za dva týdny to už bylo dobré.

Z čeho mívají lidé největší strach, když začínají skákat?
Děti se nebojí ničeho. Skáčou klidně na hlavu a musí se hodně hlídat. U dospělých jsou pak dva extrémy. Buď do toho jdou taky bezhlavě, to jsou různí freestylisti, snowboarďáci… A pak jsou takoví, co strašně chtějí, ale fakt se bojí a nedokážou to překonat.

Vy jste u skákání vydržel už dvacet let. Co vás na něm baví?

závodní trampolína

Široká je tři metry, dlouhá pět, na krátkých stranách je molitanové obložení dva krát dva metry.
Cena: 250 000 korun

Líbí se mi ten adrenalin a endorfiny. Když jsem byl malý, bavilo mě blbnout, létat si v saltech. Pak mne začal bavit pokrok, který jsem na sobě pozoroval po každém tréninku, a poté soutěžení, kdy jste sám a musíte se před lidmi předvést. A teď mne baví posouvat dál své svěřence.

Nechtěl jste toho nikdy nechat?
Já už jsem toho i jednou nechal. Dokonce dvakrát. Poprvé v osmnácti, když jsem začal hrozně rychle růst, měl jsem problémy s krční páteří (Petr měří 188cm), a to jsem chvilkami třeba i periferně neviděl, tak jsem neskákal dva roky. Podruhé, když jsem studoval a pak trénoval v Americe. Tam jsem chodil do místní tělocvičny a už to nebyla taková zábava.

Proč, co bylo v USA jiné?
Nebyla tam taková parta a trenér nás do skákání hrozně tlačil. Tím jejich hrozně intenzívním přístupem mě to omrzelo.

Zkoušel jste i jiný létací sport?
Jednou jsem musel na škole kvůli zápočtu skočit z letadla, a byl to nejhorší zážitek v mém životě. Už jsem se loučil se životem. Mám totiž závratě, takže létám už na trampolíně. Z těch osmi metrů závrať nemám.

Co vám tenhle sport dal kromě adrenalinu na trampolíně?
Naučil mě dodržovat režim, mít k něčemu zodpovědnost. Když něco chci, snažím se, dokud toho nedosáhnu.

Co byste vzkázal lidem, kteří koketují s tím trampolínu zkusit?
Uvidíte, že to je zábava a že se u toho i zpotíte, takže se vám zformuje postava. Chodí k nám dokonce i kluk, kterému to doktor doporučil na záda, ten do osmimetrové výšky ale samozřejmě neskáče.

trampolíny praha

Sokolský oddíl o šedesáti členech. Mimo soutěže uvidíte skokany na originálních exhibičních vystoupeních, přijít se ale můžete podívat rovnou na jejich trénink do pražského Tyršova domu a trampolínu si zkusit osobně.