"Ostatní hokejisté už hrají hokej nahoře a čekají, až za nimi přijdu," řekl poslední žijící člen mužstva, dvaaosmdesátitelý Gustav Bubník, třem desítkám deváťáků v pražské Základní škole Radotín, která se zapojila do projektu Člověka v tísni Příběhy bezpráví.
Školy promítají v listopadu žákům dokumenty přibližující dějiny totalitních režimů a debatují s hosty (viz Místo hokeje uranové doly. Ve školách promítnou, jak režim ničil i sportovce).
Radotínská škola si vybrala dokument Postavení mimo hru, v němž Gustav Bubník vypráví příběh československých reprezentantů v ledním hokeji, kteří se v letech 1947 a 1949 stali mistry světa. Komunisté je pak přinutili vyměnit hokejovou výbavu za vězeňský mundúr.
PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍPříběhy bezpráví - měsíc filmu na školách pořádá Člověk v tísni v rámci programu Jeden svět na školách. Vždy v listopadu dostanou zapojené školy nabídku dokumentů a hraných filmů, z nichž si vyberou jeden. Jednoznačně nejžádanějším filmem z letošní nabídky je Postavení mimo hru. Kromě filmu si školy mají za úkol pozvat hosta, ať už pamětníka, historika či např. filmaře. Zároveň dostanou i materiály s tipy na další aktivity. Příběhy bezpráví nejsou ale jen listopadovou akcí, školy mohou využívat "videopůjčovny" po celý rok, což už dělá téměř 1800 škol. |
"Do Londýna (kde bylo mistrovství světa v roce 1950, pozn. red.) už jsme neodjeli, byli jsme zatčeni, odsouzeni a postaveni mimo hru," vypráví v dokumentu Bubník.
Deváťáci se tak dozvěděli, co se mohlo stát tomu, kdo se za komunistického režimu někomu znelíbil. Po zásahu StB v hospodě, kde slavili narození syna jednoho z hokejistů a kde zpívali zakázané písničky a vykřikovali protirežimní hesla, se celý tým dostal za mříže. Čekaly je nekončící výslechy, ponižování a mučení. Následoval vykonstruovaný proces, v němž byli obviněni ze špionáže, velezrady a rozvracení socialistického zřízení. Skončili ve vězení, někteří v uranových dolech.
Po shlédnutí dokumentu Bubník studentům vyprávěl, jak se nejdříve uvažovalo o tom, že z jejich soudu udělají monstrproces jako s Miladou Horákovou. Nakonec byl ale proces neveřejný. Bubníkovi navrhovali trest smrti. "Soud trval dva dny. Když vynášeli rozsudky, tak ze mě tekl pot, a když nevyřkli trest smrti, ale čtrnáct let, tak jsem byl rád," vzpomínal Bubník, kterému bylo tehdy dvacet let.
Ostatní spoluhráči dostali deset, dvanáct, ale také jeden nebo dva roky. Jeden ze studentů proto zvedá ruku a ptá se, proč někdo dostal tolik a někdo tak málo. "To bylo podle toho, jestli se člověk přiznal, nebo ne. Já jsem se také podle soudu připravoval na emigraci a prý jsem byl vojenský špion," vysvětlil hokejový obránce, který skončil v plzeňské věznici na Borech a v pracovním táboře v Jáchymově.
Vězení pro mě byla životní univerzita
"Na Borech jsem byl s generály, poslanci, letci. O politice jsem do té doby nic nevěděl, každou neděli vyprávěl jeden z nás svůj příběh, takže vězení pro mě byla životní univerzita," hodnotí roky na Borech Bubník.
TRAGICKÝ LETHokejový tým potkala v roce 1948 tragédie. Šest hokejistů zemřelo při pádu letadla nad La Manche. Stalo se to při přípravě na mistrovství světa. Mužstvo hrálo v Paříži a celý tým pak kvůli problémům s pasy nedostal místo v jednom letadle a museli se rozdělit. "V Anglii jsme vyhráli a jeden z protihráčů mi místo gratulace kondoloval a já se ho ptal ‘Proč?’, a tak jsem se dozvěděl o pádu letadla," vyprávěl studentům Bubník. V Československu se zatím rozšířily spekulace o tom, že letadlo nehavarovalo a hráči emigrovali, což nebyla pravda. |
"A když jste hrál, dostával jste za to plat, nebo jste museli mít jinou práci?" zajímá jednoho ze studentů. "Všichni jsme byli někde zaměstnaní, do práce jsme ovšem nechodili, ale plat jsme dostávali plus jsme měli odměny za vyhrané zápasy," vysvětluje Bubník.
"Taky jsme dostávali dary od ministrů. Když jsme se stali mistry světa v roce 1949, dostali jsme přednostní poukazy na auto," dodává Bubník a vysvětluje žákům, jak to tehdy fungovalo s pořadníky při koupi automobilu.
Po šesti letech dostal Bubník milost, "A co jste udělal jako první, když vás propustili z vězení?" ptá se jiný student.
"Jel jsem za rodinou, abych se jim omluvil, protože i oni byli postiženi tím, že mě zavřeli," odpověděl Bubník s tím, že ale nejvíc ze všeho chtěl zase na led.
Hrát v první či druhé hokejové lize mu ale zakázali. Později dělal trenéra, například ve Finsku.
"V šedesátém sedmém Finové porazili ve Vídni Československo a naši hráči mi pak nadávali do zbabělce a zločince a chodily mi rozhořčené dopisy," zavzpomínal Bubník. Trénovat národní mužstvo, což byl jeho sen, svěřil se deváťákům, mu ale režim nikdy neumožnil.
