Fotograf Frank Fournier dorazil z New Yorku do Bogoty dva dny po výbuchu kolumbijské sopky Nevado del Ruiz. Po dalších pěti hodinách cesty autem a dvou a půl hodinách pochodu dorazil za úsvitu na místo katastrofy.
SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
První paprsky slunce před ním osvětlovaly dějiště naprosté zkázy. Město Armero pohřbila vlna šedivého bahna z čtyřicet kilometrů vzdáleného vulkánu. "Všude kolem byly uvězněny stovky lidí. Slyšel jsem křik obětí a pak opět náhlé, děsivé ticho. Bylo to strašidelné," vzpomínal pro BBC po letech Fournier.
Jeden z přeživších obyvatel mu řekl o dívce, která potřebuje pomoc a odvedl ho k ní. Třináctiletá Omayra Sanchezová byla tou dobou už téměř tři dny uvězněná ve velké kaluži vody. Od pasu dolů byla zaklíněná mezi troskami, trpěla velkými bolestmi a začínala halucinovat.
Tu noc, kdy do města přišla zkáza, probudil její rodinu zvuk valícího se sopečného bahna. Před smrtícím přílivem se všichni pokusili utéct na vyvýšené místo. Omayra se v jeden okamžik vrátila pro sourozence, který se opozdil. V tu chvíli je zastihl smrtící příliv bahna.
Nebylo jí pomoci
Dívku uvěznily trosky jejího vlastního domu. Pracovníci Červeného kříže opakovaně žádali úřady o pumpu k odčerpání vody. Bez výsledku. Jediným řešením by bylo amputovat uvězněné holčičce obě nohy, ale na místě katastrofy nebyla dostupná příslušná lékařská pomoc a dívka by zcela jistě zemřela.
Kolumbijské město Armero smetlo bahno ze sopky Nevado del Ruiz. (13. listopadu 1985)
Záchranáři nakonec svoji snahu vzdali. "Nikdo ji nemohl pomoci. Záchranáři se k ní neustále vraceli, přicházeli i místní farmáři, snažili se jí utěšit a modlili se s ní," vzpomínal před pěti lety v rozhovoru Fournier. Fotograf pochopil, že jediné co může udělat, je pokusit se zachytit utrpení, které malá Omayra prožívala.
"Když jsem mačkal spoušť, cítil jsem naprostou bezmoc před touto dívkou, která s odvahou a důstojností čelila smrti. Musela cítit, že z ní odchází život," dodal fotograf. V okamžiku pořízení fotografie Omayra střídavě upadala do bezvědomí. V jednu chvíli fotografa poprosila, aby jí vzal do školy. Bála se, že přijde pozdě.
Na místo později dorazil i filmový štáb, který zachytil dívčiny poslední okamžiky. Omayra kameře svěřila vzkaz pro svoji matku, která den před katastrofou odjela do Bogoty.
"Chtěla bych něco říct, jestli můžu. Maminko, jestli mě slyšíš a já věřím, že ano. Modli se za mě, abych zase mohla chodit a aby mně tihle lidé dokázali pomoci," vzkázala umírající Omayra do kamery. Tři hodiny poté, co Fournier pořídil svoji fotku, Omayra podlehla svým zraněním a podchlazení.
Proč jste jí nepomohli?
Fournier film svěřil fotografům, kteří se vraceli na letiště do Bogoty, odkud fotografie putovaly do Paříže. O několik dní později vyšel ikonický snímek v magazínu Paris Match. "V tu chvíli jsem netušil, jakou sílu ta fotografie má - ten zvláštní pohled, kterým dívka hledí do objektivu," vzpomínal Fournier.
LaharŽhavé plyny během erupce roztavily sněhovou pokrývku sopky, voda se smísila s úlomky magmatu a vulkanickým popelem a vytvořila mohutnou vlnu bahna, takzvaný lahar. Šestimetrový příliv šedivého bláta pohřbil téměř třicetitisícové město Armero. Bahnotok s konzistencí tekutého betonu strhl všechno, co mu přišlo do cesty. |
Příběh Omayry rozrušil po celém světě televizní diváky, kteří sledovali poslední okamžiky jejího života ve zprávách. Lidé se cítili zaskočeni tím, že jim média zprostředkovávají smrt malého dítěte. A hypnotický snímek publikovaný několik dní po smrti děvčete vzbudil vlnu rozporuplných reakcí.
"Lidé se mě ptali: 'Proč jste jí nepomohli? Proč jste jí odtamtud nevytáhli?' Ale ono to nebylo možné," vzpomínal fotograf.
Rozhořela se debata o tom, kde je hranice mezi novinařinou a parazitováním na lidském neštěstí. Komentátoři poukazovali na fakt, že moderní technika je schopná přenášet obrázky umírající dívky po celém světě, ale nedokáže ji zachránit.
Záchranáři drží mrtvou Omayru Sanchezovou. (16. listopadu 1985)
"Cítil jsem, že pro mě bylo důležité tuto událost zachytit. Byl jsem radši, že lidé reagovali takto, než kdyby to bylo všem úplně jedno," obhajuje své pohnutky fotograf. "Vím velmi dobře, co dělám a jak to dělám. Snažím se svoji práci dělat co nejčestněji a nejpoctivěji," dodává Fournier.
Snímek upozornil i na naprosto nezodpovědný přístup kolumbijské vlády. Vulkanologové úřady na blížící se erupci upozorňovali dva měsíce předem. Vláda ale jejich varování ignorovala. "Nebyla to sopka, která zabila 22 tisíc lidí. To vláda je zabila," řekl jeden z řečníků na pohřbu obětí vulkánu.
13. listopadu 2010 |
Frank FournierNarodil se roku 1948 ve francouzském Sint-Sever. Jako syn chirurga se čtyři roky pokoušel vystudovat medicínu, ale v roce 1975 ho zlákala kariéra fotografa. V New Yorku začal pracovat pro agenturu Contact Press Images. Za svůj snímek Omayry Sanchezové získal v roce 1986 ocenění World Press Photo. Fotograf se silně humanistickým cítěním nafotil také děti nakažené AIDS v Rumunsku, oběti znásilnění v Sarajevu během války na Balkáně, genocidu ve Rwandě, následky útoků na Světové obchodní centrum z 11. září a mnoho příběhů z Latinské Ameriky a Afriky. "Na světě jsou statisíce malých holčiček jako byla Omayra - důležitých příběhů o chudých a bezmocných, o kterých my, fotografové, musíme dát zprávu světu. Otázka síly médií je dnes daleko zásadnější než kdy jindy, protože se daleko více nachází pod tlakem obchodních zájmů," tvrdí Fournier. |
