REPORTÁŽ: Na natáčení Lidic se mísila krev s krémem, nůž držel Roden

Líné vesnické ráno, vesnice kousek od Prahy. Z místní krčmy se ozývá ryk. Chlapík projíždějící na bicyklu na okamžik přibrzdí: Někdo se žení? Žení, ale jen ve filmu. V Pecínově na Rakovnicku se právě točí klíčová scéna svatby pro film Lidice. A kromě veselení dojde taky na zločin. Hrdelní.

Zvenku vypadá pecínovská hospoda jako každá jiná: přepravky u zdi, složený slunečník, zhasnuté logo čepovaného piva nad vchodem. Při vstupu nás vítá němý hrací automat a pípa osázená popelníky, tácky a pytlíky s buráky a chipsy.

Roman Luknár hraje v Lidicích postavu zrádce Vlčka, Sabina Remundová farskou Toničku

Hned za rohem se ale otevírá zcela jiný svět: svět, který pamatuje rozhodně víc než bloček hostinského. Zdi očouzené od petrolejek, na stěně zažloutlé fotky, sportovní trofeje a pár boxerských rukavic.

Ze stropu visí girlandy a stoly s bělostnými ubrusy se prohýbají pod poctivými mísami s jitrnicemi a svatebními koláčky. I ten vzduch tu voní jinak: mísí se v něm nasládlý kouř petrolejek s dýmem cigaret značky Memfis.

"Lidice jsou historický film, a u historického filmu záleží na každém detailu. K čemu by nám byla dokonalá kulisa, kdyby na stole ležela krabička marlborek?" směje se výtvarník a architekt Jan Vlček s tím, že zdaleka nejde pouze o věrohodnost. Právě drobnosti, jako jsou hrací karty, mince nebo třeba dobové erotické fotky za výčepem, dělají tu správnou atmosféru.

Kromě hospody, na které pracovali víc než dva dny, se momentálně stará také o místo, které má ve filmu představovat Lidice.

"Našli jsme vísku, jejíž okolí má podobný ráz. Teď jsme skončili se stavbou a patinujeme, abychom tam mohli začít točit," říká Vlček s tím, že se v ní kromě kulis nachází i objekt, který má v jedné z vrcholných scén kompletně lehnout popelem. "Samozřejmě až na úplném konci, jinak bychom neměl kde točit," naráží na výjev lidického masakru.

A koproducent Tomáš Vican doplňuje: "Scéna vyhlazení bude hodně náročná, probíráme ji s režisérem v podstatě permanentně. Víme, že bude klíčová, protože když ji neuděláme věrohodně, celý film tím utrpí. I proto nic nenecháváme náhodě," říká.

Prokouřené plíce

Nyní je ovšem na nějaký oheň ještě brzo: teď se točí svatba. A protože to má být pořádná vesnická svatba, nechybí početný komparz, který jen hoduje a tančí, a samozřejmě také "místní" kapela. Jednoduchou melodii, kterou pořád dokolečka hrají trumpetista, basista, klarinetista a harmonikář, už si zpívá každý ze štábu. "Tohle mě bude budit ze sna ještě za rok," směje se u monitoru režisér Petr Nikolaev.

Při práci je pečlivý. Jednu scénu - příchod hlavní filmové postavy, Šímy, na zábavu - zkouší a točí celé dopoledne. Na "kobereček" musí všichni bez výjimky, včetně Karla Rodena, který se potí ve svátečním obleku. "Petr je poctivý. Vám možná přijde divné, že má pořád připomínky a že neustále něco koriguje, ale to je jenom dobře. Jsem rád, když režisér ví, co chce," říká Roden mezi dvěma klapkami.

V ruce mu přitom dohořívá cigareta, kterou mu už minimálně pětkrát vyměnili. "Co mi zbývá: moje postava kouří, tak musím taky. Tedy samozřejmě že bych mohl říct ne, ale za války skoro všichni kouřili, tak proč to komplikovat nějakými výjimkami," konstatuje lakonicky a jen co sklepe popel "historické" cigarety" do kelímku, sáhne po - svém vlastním - doutníku.

Kostýmy pro film navrhovala Simona Rybáková. "Když jsem použila barevné látky, lidé tvrdili, že takové barvy se určitě dřív nenosily. Máme černobílou paměť," říká.

Za dobu čekání vyhořel tak, že se ztrácí mezi prsty, ale chuť spravit musí. "Normálně cigarety nekouřím, takže mám štěstí, že zrovna v tomhle filmu jich moc nemám. Jako vězeň se k nim totiž nedostanu," usměje se v narážce na osud postavy, již hraje.

Tu si veřejnost i média zvykla označovat jako synovraha. Rodena to však značně popuzuje. "Není to fér. Co vím, ten člověk seděl za zabití, nikoli za vraždu. Navíc to celé byla nešťastná náhoda, on zabil ve své podstatě omylem - když ho napadl opilý syn, ohnal se po něm rukou, ve které měl shodou okolností nůž," popisuje Roden případ, který se stal základem pro celý film.

Krev a šlehačka

Právě Šíma (skutečným jménem František Saidl) totiž jako jediný muž z Lidic přežil válku paradoxně díky tomu, že šel za svůj zločin do vězení. "Jako o každé své postavě jsem i o něm snažil zjistit co nejvíc. Dozvěděl jsem se tak například, že se po propuštění z kriminálu usadil v obci poblíž Lidic a dožil tam, aniž by o svém osudu komukoli vyprávěl. Jeho rodina tak ani nevěděla, jak nakonec zemřel, to jsme jí překvapivě řekli až my ," podotýká herec, který se osobně setkal s pravnučkou a vnučkou svého předobrazu.

Inkriminovanou scénu zabití si tvůrci samozřejmě trochu pozměnili. Zatímco skutečná tragédie se měla odehrát v ústraní domova, scenáristé Zdeněk Mahler a Alice Nellis ji přemístili do sálu plného svatebčanů. Podařilo se jim tak ještě více posílit její absurditu - vražednou zbraní v rukou Šimy je totiž nůž na svatební dort.

Ten měli filmaři k dispozici pouze jeden, a tak se celá akce musela dokonale nazkoušet a povést napoprvé. "To se zvládne. Já se spíš bojím, aby se nám ten dort neroztekl, od reflektorů a světel je tu jako v sauně," hrozil se při pohledu na hroutící se krky labutí z marcipánu producent Adam Dvořák. Zbytečně: dort vydržel a máslový krém mohl splynout s krví. Naštěstí jen tou filmovou.

Karel Roden: neříkejte mi vrah, prosím

Karel Roden hraje ve filmových Lidicích klíčovou postavu - jeho František Šíma totiž nešťastnou náhodou zabije syna a dostane se do vězení krátce před lidickým masakrem. Paradoxně tak jako jediný z lidických mužů přežije místní masakr a vrátí se do vesnice, která přestala existovat ze dne na den.

Sám Roden stál naposledy na území Lidic ani ne před dvěma týdny: na pláni u lidického památníku se totiž natáčela rekonstrukce tryzny z roku 1945.

Jaký to byl pocit, být na místě, kde se stala tragédie, navíc s lidmi, kteří film přišli podpořit?
Bylo to hrozně působivé a hrozně hezké. Pravda, myslel jsem, že těch lidí přijde ještě o trošku víc, ale i tak bylo úžasné, že vůbec dorazili. A musím říct, že je hodně zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, že stojí na základech vesnice, kterou někdo vyhladil.

Jak moc se zajímáte o předlohu postavy, kterou hrajete?
Já bych se o ní moc rád zajímal, ale narážím na to, že o ní nikdo příliš neví. Mluvil jsem i s vnučkou a pravnučkou Františka Seidla, podle kterého je moje role napsaná, a ani ony o něm mnoho nevěděly, znaly ho jen z vyprávění. Říkaly mi o babičce, která zemřela v koncentráku, ale jak zemřel dědeček, netušily. Slyšely to až od nás, to mě hodně překvapilo.

A jak tedy zemřel?
Vím jen, že ho snad v sedmdesátých letech našli ležet s kolem někde u silnice. Jak přesně zemřel, ale nevím, zas tolik jsem se po tom nepídil. Ale jsou to zajímavé příběhy, na které v souvislosti s Lidicemi narážím. Neustále.

Zaslechla jsem, že vám vadí, když se píše, že hrajete vraha. Proč? Hlavní postava přece zabije svého syna.
Mně se to prostě nelíbí. Některým médiím to asi přijde pikantnější, ale není to fér. Co vím, Saidl byl odsouzený za zabití a celá ta událost je vlastně spíš než vražda tragédie, nešťastná náhoda. Odsoudili ho na čtyři roky, to by mu za vraždu rozhodně nedali. K zabití došlo nešťastnou náhodu, když ho syn napadl a on měl v ruce nůž, protože něco krájel, a ohnal se po něm.

Jak bychom tedy o vás coby Šímovi měli psát, když ne jako o vrahovi?
Já nevím. Je to prostě člověk, kterému se stala tragédie. To máte stejné, jako když někoho srazíte autem. Když se to stane, je to hrozné, celý život se to s vámi nese, také vás za to můžou odsoudit. A přitom je to okamžik, který se nedá vymazat a nedá se ani odčinit. Zkrátka hrůza.

Ve filmu kouříte dobové cigarety. Kolik už jste jich zkonzumoval?
Nevím. Kolik klapek už mám za sebou? Tak pět šest, řekl bych.

Může si herec dovolit kouření odmítnout, nebo se musí bez odmlouvání podřídit scénáři??
Nemusí. Samozřejmě že můžu říct, že kouřit nebudu nebo že mám radši doutníky. Ale proč to komplikovat? V té době lidé prostě kouřili, byla válka. Tak kouřím taky. Navíc mám pocit, že se zrovna v tomhle filmu k cigaretám příliš nedostanu, jako vězeň na ně nemám nárok. Ale stejně bych po tomhle natáčení nechtěl vidět svůj rentgen plic. (smích)

Pomáhají vám v hraní podobné detaily, jako jsou dobové rekvizity, oblek z látky, která je sedmdesát let stará a podobně?
Kostým určitě pomáhá, a stejně tak i některé rekvizity. I když zrovna zmíněné cigarety mají pochopitelně dobovou jen krabičku, uvnitř jsou to nasekané "startky". Že je tahle látka stará sedmdesát let, jsem popravdě zapomněl, ale když mi to takhle říkáte, uvědomuju si, že to opravdu dělá svoje: kvalitní materiál vypadá líp, nosí se líp, a tudíž se v něm také lépe hraje.

Takže až natáčení skončí, vezmete si ho domů?
(smích) Tak to nevím, to by se nakonec mohlo zvrtnout ve sběratelství.

Vy už snad doma nějaké kostýmy máte?
Z některých filmů ano. Naposledy jsem si nechal kostým z Habermannova mlýnu. Takže tenhle oblek už radši ne.