Ale experiment to byl poučný. Ta klasická, krásná atletická disciplína, kterou Češi tak umí, je pěkně zrádná a těžká.
Neplachtí, ani se nezapíchne
Stojím na fotbalovém hřišti v Hostivicích u Prahy, v ruce držím asi dva metry dlouhý a 800 gramů těžký kompozitový oštěp a chystám se s ním "praštit" co nejdál. Aspoň tak jako šutrákem přes rybník u nás na chalupě na Vysočině. Samozřejmě s rozumem. Už mi není dvacet ani třicet, mám za sebou vykloubené rameno a nehodlám se na čtrnáct dní zdevastovat.
"Kolik si myslíte, že hodíte?" udeří na mne rovnou Robert Změlík, pro něhož byl hod oštěpem jednou z nejoblíbenějších desetibojařských disciplín. Váhám, zda neříct raději něco přes 20 metrů, ale nakonec ze mne vyletí frajerských 37.
Hned tuším, že jsem to přehnal.
"Já vás tipuju na něco přes dvacet," směje se Změlík. "Málo v čem mají lidé takový sklon se přeceňovat jako v hodu oštěpem. Mají totiž pocit, že to je jako hodit kamenem nebo klackem. Ale to je ta zásadní chyba. Každému, kdo si myslí, že hodí padesát metrů, říkám: ´Tady jsou klíčky od mého auta (poznámka redakce, jde o Audi A 8) a jestli to hodíte, můžete s ním rovnou odjet a nechat si ho.´"
Ale dost řečí, jdu rovnou na to. Nejprve bez jakékoli rady. Mrsknu to, jak si prostě myslím, že by se to mělo hodit. Stavím se asi dvacet metrů od čáry, v očích pohled tygra, pevně sevřu oštěp pravačkou v místě vázání, zvednu ho k hlavě, rozeběhnu se a prásk...
První, co cítím, je bolest v zádech a v rameni. Oštěp ale neplachtí ani náhodou. V podstatě ani neletí. Naprosto neelegantně sebou plácne nedaleko ode mne. A ke všemu se ještě polozapíchne nějak divně do strany.
"Tak 14,80," odhaduje to zkušeným okem Robert Změlík. Téměř přesně, je to kousek přes 15 metrů. O tři metry méně, než skáčou nejlepší borci v trojskoku, a o pět metrů méně, než házejí ti nejlepší koulí.
Hází se celým tělem
Zatímco slavný bývalý desetibojař dává prvním hodem kousek pod 40 metrů a druhým přes, mé další pokusy potvrzují počáteční beznaděj. Už jsem v životě vyzkoušel ledacos, ale experiment stát se Špotákovou je zatím asi to nejhorší. Ta bezmoc je strašná. V podstatě vůbec nevím, co udělat, abych oštěp poslal pořádně do vzduchu, aby mi letěl, plachtil a zapíchl se v aspoň trochu důstojné vzdálenosti.
Co dělám špatně? Prakticky vše. A bohužel je toho hodně.
"Vy jste k tomu přišel a myslel si, že se oštěp hází jen rukou. On se ale hází hlavně nohama a zády, ruka je jen vodítko, až ten poslední impuls. To podstatné se odehrává na zemi," vysvětluje Robert Změlík.
"Od samého začátku, co běžíte s oštěpem, máte ruku pokrčenou. Chyba. Pokud nebude natažená, nepoletí to daleko. Navíc házíte jen tou pokrčenou rukou a nezapojujete do pohybu nohy, tělo, záda. Další chyba. Navíc musíte mít i mnohem větší oporu jak jedné, tak i druhé nohy."
Chápu všechno a zároveň skoro nic. U spousty jiných věcí za půl hodiny něco okoukáte nebo aspoň trochu pochopíte, jak se to dělá. U oštěpu mám pocit, že čím víc házím a snaží se splnit dané pokyny, tím hůř se v tom orientuji.
Přesto mi Robertovy rady zjevně pomáhají. Další hody jdou přes 17, pak přes 18 a nakonec přes 20 metrů. Pořád je to ale děsně málo, Špotáková hodí o víc než 50 metrů dál. Moc mi nepomáhají ani půjčené speciální oštěpařské tretry, v nichž hodil Roman Šebrle osobní rekord 74 metrů.
"On ten oštěp vypadá krásně, lehce, jednoduše. Ale jak to člověk vezme do ruky, zjistí, že to jednoduché vůbec není. Naopak je to ta nejtechničtější a nejnáročnější vrhačská disciplína," zdůrazňuje Robert Změlík.
A vypočítává, v čem je tak specifická.
Je dynamická, rozběh je velmi rychlý. Hlavní kouzlo ale spočívá v dokonale vypilované technice, která se skládá z mnoha detailů. Vedení ruky, držení nářadí, timing neboli načasování. Často jde o setiny sekundy a ty rozhodují o tom, který sval má být kdy zapnut, v jaké výši a v jakém úhlu.
Atlet to všechno musí skloubit tak, aby to opravdu klaplo. Všechny pohyby musí sedět na centimetry až milimetry. A techniku proto piluje hodně dlouho. Nejde jen o dlouhé roky, spíš o tisíce a tisíce hodů, než se to naučí házet. Nejdřív aby se mu oštěp začal zapichovat, pak aby mu nějak létal a konečně aby létal ještě daleko.
Mé snažení milosrdně končí déšť. Rozum praví, že v mokru, když se nemusí, se raději házet nemá. Už vím, že to asi nikdy zkoušet nebudu, ale kdybych podle Roberta Změlíka trénoval dvakrát týdně, mohl bych prý za půl roku hodit 35 metrů. Škoda, kdybych měl před sebou metu přes 50 metrů, asi bych do toho šel.
hod oštěpemSvůj původ má ve vojenském výcviku starých Řeků, byl i součástí starověkého olympijského pětiboje. Velkou postavou českého oštěpu byla Dana Zátopková, vítězka olympijských her z roku 1952, stříbrná na olympijských hrách v roce 1960 a dvojnásobná mistryně Evropy, svého času opakovaně držitelka světového rekordu. Dnes drží světový rekord Jan Železný s délkou hodu 98,48 m z roku 1996. Je zároveň jedním z nejlepších oštěpařů historie, třikrát vyhrál olympijské hry i mistrovství světa, vytvořil šest světových rekordů. V ženách je pak držitelkou světového rekordu (72,28 m) Barbora Špotáková (od roku 2008). K nejlepším oštěpařům světa dnes patří i mladí muži Petr Frydrych a Vítězslav Veselý, oba svěřenci Železného. |
