A můžu pokračovat. Trpěl jsem, když mi napuchla chodidla a kdykoli jsem sestoupil ze Segwaye na pevnou zem, prvních pět minut jsem chodil směšně jako Jožka Pribilinec v cíli soulské olympiády? Myslím, že jo, ale ať mi klidně začnou hořet stehna, vydržím to.
Ale proboha: Dá se trpět víc, než jedete-li s dvacetikilovým břemenem na zádech, napuchlými chodidly, v dešti a zimě po frekventované silnici z Prahy do Říčan a potom dál na Kutnou Horu? Když se prostě nemůžete vyhnout loužím u krajnice, protože to by vás hned někdo sestřelil? Když je i v deset dopoledne šero, a i kdyby nebylo, tak se kolem rozprostírá průmyslová zóna, samé obří továrny a sklady, takže koukat není na co?
Ano. Dá. Jistě by se dalo trpět víc.
Prvních deset kilometrů ještě nadávám, ale potom se bezděky ponořím do jakési meditace.
Svrchu vidím sebe sama a musím se smát.
Blázen, co se žene kalužemi navlečený do pláštěnky, s počítačem uvázaným k řidítkům, s ponožkami, které v sandálech trochu tlumí bolest chodidel.
Slyším ty řidiče, co na mě cákají: "Viděls toho šílence? Viděls už někdy něco takovýho?!"
A nejvíc se jistě diví všichni ti, co mě přistihnou při malé potřebě.
V tomhle dešti a s padesátikilovým, složitě uskladnitelným Segwayem to prostě neřeším - seskočím u krajnice, opřu si svého spolehlivého sluhu o pravé rameno, čímž se alespoň z jedné strany kryju, a za půl minuty se může pokračovat.
Uklidňuje mě, že podobných magorů působí ve středních Čechách evidentně více.
Třeba tenhle prodavač zeleniny u silnice v území nikoho mezi Jesenicí a Říčany - mokne tu, třese se jako já: Nač čeká?
To setkání mě donutí, abych zastavil a vytáhl foťák.
Co to tady, prosím vás, předvádíte?
"Myslel jsem, že se počasí umoudří," říká ten muž bez jakéhokoli náznaku úsměvu, protože nejspíš doufal, že si od něj koupím něco k obědu, "a tak tu od osmi trčím."
Teď máme deset.
"Zatím jsem neprodal ani jedinou broskev, ani jeden květák, nic. Balím. Dneska už pršet nepřestane."
Tak krátká věta, ale úsměv ztuhne i mně.
Ahoj mami!
Jel jsem v pátek odpoledne přes Beroun, vyptávám se, kudy na Srbsko, na Karlštejn, a mladý chodec říká, "No, podjeďte dálnici, nadjeďte koleje, pak na Tetín, ale nevím, nevím," zhodnotí mého oře, "je to dost krpál."
Tomu se můžu jen smát, neboť Segwayi je jakýkoli sklon silnice lhostejný, přede si pořád tu svoji, z kopce i do kopce. Zatím si nevěřil na jediné - když jsem ho hnal na hrad Točník po středověkých balvanech. Křus, dřísk. Slitoval jsem se a spokojil jsem se se spodním pohledem.
U Tetína telefon - nevadí, to zvládám za jízdy.
"Ahoj, natočíme tě pro iDNES.cz."
OK, jsem tam a tam, mířím na Černošice.
Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě
"Tak já sedám na skútr a mířím ti naproti," hlásí kameraman.
Jenomže dvacetikilometrová rychlost není tak špatná, jak si máme tendenci představovat. O půlhodinu později volá opět kameraman: "Tys ještě neprojel Třebání? Čekám tady!"
Projel, dávno. Už vjíždím do těch Černošic...
Když mě dožene a vytáhne kameru, zeptá se, kde mám ukrytou navigaci.
Jakou zas navigaci? Nemám. Koupil jsem si za dvě stovky autoatlas, který už je dávno promoklý, západo- a středočeské stránky vytrhané.
Aha. A kam prý jedu teď, dál?
Nevím, nemám přesný plán. Nějak na Říčany...
Kameraman je zkušený motorista: "Jedině přes jih Prahy, přes Modřany!"
No počkat, ale tam je barák mého dětství, v němž bydlí dodnes naši.
Volám mámě: Můžu přespat?
Hovada kvaltují
O hodinu později dostávám vaječinu se čtyřmi chleby a taky pláštěnku na zbytek cesty. Za dnešek jsem ujel skoro devadesát kilometrů, asi proto vytuhnu už v devět.
Budík zvoní v 5:45 - musím pokračovat. Republiku chci projet za jediný týden, mám co dělat.
Máma už je vzhůru taky, jako by mi bylo patnáct a nečekala mne křížová cesta na Golgotu. (Evangelium podle Jana: Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané... ehm, Vyžlovka.)
Zase už leje, civíme z okna.
Já jedu, mami.
"Nejezdi, za první zatáčkou budeš durch."
Jedu.
"Ty neznáš myšlenku Jana Amose Komenského, že veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest?"
No, vždyť právě. Jedu.
Žádný dopolední cíl nemám, ale když mizí poslední čárka života na displeji, vjíždím právě do Vyžlovky - tady to znám, tady jsem už dvakrát dělal rozhovor s Fanánkem, je to jeho oblíbená hospoda...
Dobrý den, nehleďte na to, jak vypadám, a pomozte: Můžu si u vás nabít?
"Ale jo."
Jsem zmrzlý, malou slivovici.
"Opravdu jenom malou?"
Bohužel. Segway spoléhá na lidskou motoriku, a kdo by se motal za chůze, ten by si na něm přelámal vaz.
Když svoji slivovici polknu, napadne mě, že jsem právě teď prožil jediný hřejivý okamžik dnešního dne.
Nabíječ z Vyžlovky: Kuchař RomanRestaurace ve Vyžlovce je vyhlášená, dobře ji zná třeba Karel Gott nebo Lou Fanánek Hagen. A v sobotu tu mívají nabito. Kuchař Roman si ale deset minut našel, a tak jsem, mimo jiné, doufal, že z něj vytáhnu nějaké drby o celebritách, obývajících nedaleké Jevany.
Věřil byste si, kdyby sem za vámi přijel Zdeněk Pohlreich? |
Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.