A co hudba?
Nemá cenu si lhát: současná mainstreamová tvorba na hudbu často zapomíná. Propagace jednotlivých umělců už dávno nestojí jen na jejich výkonech, ale na obsahu balíčku, obalu i mašličce, které k melodiím jednotlivé managementy dokážou "jako bonus" nabídnout.
Ptám se tedy, kam zmizely titulky recenzí, v nichž se hodnotí výkon odvedený na pódiu? Pozor, a to i se sebekritickým vědomím, že ani iDNES.cz jich v posledních letech tolik neuvedl.
Kylie Minogue (Praha, 12. května 2008)
Koncert Madonny v Praze. (13. srpna 2009)
Pink zastupuje umělce, kteří mají neuvěřitelný talent a hlas jako zvon, s nímž lze pracovat i při nejkrkolomnějších akrobatických číslech. V její úterní show, výrazně osekané od výpravných scének, se skutečně skvěle zpívalo. Což se nedá říct u některých čísel Kylie Minogue či některých turné Madonny. Bohužel - z věty "skvěle zpívá" se postupně stává dovětek k informaci "Pink slétla na pódium z kostky, proběhla se v zorbingové kouli a nakonec létala nad hlavami fanoušků".
Opravdu se stačí jen dívat?
Právě ona show jistě ovlivňuje celkový dojem z koncertu. Ale má to být třetina, pětina zážitku? Dříve stačilo odhazovat trsátka do předních řad, dnes se i s rizikem šíleného úrazu - a Pink by mohla povídat - interpreti věší do výšek a létají vzduchem.
Pusy jistojistě zůstanou otevřené a klobouk dolů před kreativci, kteří tohle dají dohromady, jen bych opět prosila jediné: nezapomínat na muziku. Tedy v případě, že se nechystáte na vystoupení královny popu, která naprosto objektivně řečeno neintonuje. Bez pardonu.
Pink nad hlavami fanoušků (ilustrační video)
Nezklame mě domácí publikum?
Fanoušci jsou naprosto nevyzpytatelná skupina lidí. Laicky by se dala označit jednoduchými nálepkami, přičemž každá ze skupin bude prskat a tvrdit, že takovou generalizaci odmítá. Přesto si troufnu.
Do první třídy patří ti nejskalnější, kteří před halu - stadión - na louku přijíždějí již tři hodiny před samotným koncertem, nadšeně si pomalovávají obličeje a fixem vybarvují poslední srdíčka na transparentech s nápisy I Love You. Druhá - výrazně pohodlnější - skupina si ráda koncert vychutná v sedě, bez tlačenic, často s dalekohledem.
Publikum
|
Kouzlo, vyvolané spojením těchto tří naprosto homogenních skupin v cosi pulzujícího, může být famózní. Davovému chorálu osmdesátitisícového davu (třeba na U2) na vteřinu patrně podlehne i ten největší skeptik. A pohled na ztemnělou halu, v níž blikají tisíce světlušek - mobilních telefonů zkrátka zahřeje.
I ten nejnadšenější dav ale může zklamat. A to přesně ve chvíli, kdy dychtí po další písničce, aniž by poslouchal, co hvězda na pódiu říká a navíc na to třeba reagoval. Jazykové hradby už české publikum postupně ztéká. Nicméně na Pink, která do davu posílala jeden fór za druhým a publikum ani nezabučelo, bylo znát, že na zpětnou vazbu čeká. "No nic, tak jedem dál," snažila se to s diblíkovským úsměvem zahrát do autu. Škoda.
Kde uslyším nejlíp?
Jedním z důvodů, proč se z plného fotbalového stadionu stane na několik vteřin banda ignoratnů může být ale mnohem prostší - špatný zvuk. Zpěvačce jednoduše nemuseli všichni rozumět, protože huhlala, nebo se její hlas z reprobeden rozpadl v nepopsatelnou změť tónů. Jenže co s tím? Kam se tedy má člověk postavit, aby zaručeně slyšel dobře kapelu i hlavní hvězdu od mikrofonu? Má cenu bloudit po ploše a hledat nejlepší místo, nebo se postavit - nejlépe - před mixážní pult a čekat, že u stanoviště zvukaře zkrátka nemůže nastat problém?
Koncert kapely Metallica - vyprodaný vršovický stadion
Největší koncertní produkce se chyb samozřejmě snaží maximálně vyvarovat. Ale co když přece jen "ujede" basa a hala se při hrábnutí do strun otřese v základech a zaduní? Ano, můžeme si myslet, že něco není v pořádku, ale zároveň se ptát, jestli takový nářez nepatří k záměru dramaturga, který si v tu chvíli mne ruce a říká si: "Dav se už se dostává do varu, tak mu ještě přisolíme."
Ideální stav je samozřejmě snem: nepobíhat, slyšet kapelu i zpěv tak, aby ani jedna ze dvou složek neměla zbytečně navrch, při ploužácích se nechat ukolíbat a při nářezu si nepřipadat jako na céčkovém punkovém večírku kdesi v kulturním domě s karafiáty na nástěnkách. Logické přání, zato mnohdy těžko splnitelné.
Lidé si Pink užívali"Skákala z jeřábu a valila se v kouli," píše Honza Vedral v recenzi pro MF DNES. |
Odpovězte si jakkoliv. U mě vítězí potřeba výjimečného, obohacujícího a svým způsobem nezapomenutelného hudebního zážitku, o který se samozřejmě může otřít i trocha žánrového kýče. "Úterní" Pink splnila spoustu očekávání, jen kolonku obohacující zaškrtnout nemůžu.
