Jak vnímáš poslední rok z pohledu naší rodiny? Co všechno se změnilo?
Je to jako ruční granát vhozený do rodinného života. Najednou se rodina stala středem pozornosti. Od mediálního zájmu o to, jaké má máma šaty a jestli já mám dobře utažený uzel na kravatě, až po ochranku. Tu jsme si díky velké "oblibě", které se těšíme u českých extremistů, vykoledovali postupně všichni. Ale na druhou stranu jsme měli možnost určité věci ovlivňovat, maminka se začala angažovat v Kapce naděje a České alzheimerovské společnosti. Viděli jsme spoustu divadelních premiér a poznali neuvěřitelné množství zajímavých lidí.
Oceňovali jsme, když jsme byli doma spolu, byť na to bylo stále méně času. Udržení pocitu domova bylo asi nejdůležitějším faktorem v rozhodování, proč nejít bydlet do Kramářovy vily?
Nikdy jsme s mámou o téhle možnosti neuvažovali. To není gesto, ani obava, co by tomu kdo řekl nebo o tom napsal. Ale měl jsem pocit, že máme být prostě doma. Kramářova vila slouží k reprezentačním účelům, k jednáním a tak. Jako rodina jsme ji využívali k setkáním s přáteli, slavili jsme tam narozeniny režiséra Otakara Vávry, prošla jí spousta umělců a měl jsem tam některá neformální jednání s vládou.
Došlo během tvé práce v roli premiéra k situaci, kdy sis řekl: Tak s tímhle jsem vůbec nepočítal?
Je pravda, že jsem se na tu funkci nijak specificky nepřipravoval, ani jsem po ní nikterak netoužil. Ti, kteří si mne vybrali, asi vycházeli z mých předpokladů pro výkon funkce. Znal jsem chod evropských struktur, zasedání vlády a podobně. Určitě jsem měl o určitých věcech naivní představy, ale na druhou stranu i víru v sebe sama, že to dokážu.
Otáčet letadlo mě nikdy nenapadlo
Byl jsi ve funkci pár týdnů, když tě čekalo předsedání Evropské radě a velké kolečko vyjednávání s takovými politiky, jako byl Gordon Brown, Nicalos Sarkozy, Angela Merkelová...
Ano, to bylo asi pět šest týdnů od jmenování vlády.
Nedovedu si představit sebe v takové situaci. Ani jednou tě nenapadlo říct: Otočte to, sice z toho bude obrovský průšvih, ale já na tohle nemám? Nebo člověk spoléhá na to, že je dobře nabrífovaný, má kolem sebe schopný tým a Sarkozy je taky jenom člověk?
Od začátku jsem to bral tak, že jsou to jen lidi. Měl jsem vynikající tým spolupracovníků, profesionálů. Ale také jsem na ta jednání šel s pocitem mírné trémy. Kdo se dobře připravuje, vždy má trému. Ta ale musí po příchodu na jednání z člověka spadnout. Nikdy jsem nechtěl obracet letadlo ani kolonu. Ale byly jiné chvíle, kdy jsem si říkal, že bych nejraději odešel.
FischeroviJan Fischer starší se narodil v roce 1951 a loni v dubnu se po letech ve vedení Českého statistického úřadu chopil řízení kabinetu. Ministry do něj nominovaly ODS, ČSSD a Strana zelených, která je před letošními volbami zase odvolala. Výkon vlády byl do značné míry závislý právě na přístupu těchto stran ve Sněmovně, což Fischerovi svazovalo ruce. "Z téhle destinace jsem se vracel vždy nejmíň v náladě. Ze sebesložitější jednáních, zahraničních cest, jednáních vlády, jsem chodil domů v lepší kondici. Je to prostředí, které bylo pro mne obtížně uchopitelné a pochopitelné," vzpomněl v rozhovoru se synem. (klu, iDNES.cz) |
Politika stojí na symbolech a vzkazech
Míříš teď k působení v Hrzánu? (Hrzánský palác, místo vyjednávání o složení vlády, pozn. red.) Pamatuji si, jak jsi několikrát přišel z práce domů a říkal jsi: Proč jsem to vůbec bral... Bylo to tím, že jsi na začátku ještě úplně nedokázal číst politickou hru lidí kolem sebe? Myslím, že vysoká politika je hodně o taktice a předstírání.
Politika je hodně o symbolech a vzkazech, kdy se věci neříkají naplno a přímo. Je to trochu jiný svět. Člověk se musí naučit vyznat v lidech, kteří jsou nositeli těchto vlastností a v politice se pohybují mnohem delší dobu. Když jsem narážel na jejich způsoby chování a jednání, tak právě tehdy jsem si říkal, že s tím praštím. Druhým faktorem byly často poměrně nevybíravé útoky médií, kterým jsem zpočátku čelil. A to říkám s plným vědomím skutečnosti, že si celkově nemohu na komunikaci s médii výrazně stěžovat.
Dobře si na tu mediální masáž pamatuji a v prvních týdnech jsem z toho byl docela špatný. Dočítat se, že jsi člověk bez charismatu, šedá myš, politická loutka. Bral jsem to hodně úkorně, protože vím, že takový nejsi. Pamatuji si, jak jsi mě uklidňoval.
Ale sám jsem byl velice neklidný, protože některá ta hodnocení byla lživá, neopřená o fakta. Ať se týkala mé kvalifikace, zkušeností a předešlého působení. Ale to se asi stává, když přijde nový, a ne úplně známý člověk. Část médií byla také rozpačitá z faktu, jak tento chlapík bude schopen dokončit úkoly při předsednictví EU.
Co pro tebe bylo u zahraničních vyjednávání nejzajímavější?
Tak určitě telefonát a posléze i osobní setkání s americkým prezidentem Obamou a s dalšími velikány světové politiky. Velice na mne zapůsobila cesta do Izraele loni v červenci.
Otec přijel do Terezína v transportu, já limuzínou s majákem
Když mluvíš o Izraeli, udělejme krátkou odbočku k dědovi, který prošel koncentračními tábory. Jak často sis na něj vzpomněl? Říkal sis, co by na určité momenty nebo rozhodnutí říkal?
V Izraeli téměř pořád. Byl jsem až zaskočen přijetím, kterého se mi dostalo od Šimona Perese, Benjamina Netanjahua a až po naprosto neuvěřitelné přijetí v Knessetu. Všechna setkání byla velmi osobní. Každou chvíli jsem vnímal, že do té země přijíždím jako někdo, kdo k ní má velmi blízko. A místa jako Zeď nářku mne vedla k hlubšímu zamyšlení se nad předky, z nichž většina zahynula v koncentračních táborech.
Ve funkci premiéra ses oficiálně zúčastnil Terezínské tryzny...
Ano, je to velmi zvláštní pocit, když přijíždíš do Terezína ve vládní limuzíně s majáky na střeše a uvědomíš si, že tvůj táta na stejné místo přijel v transportu s jedním kufrem v ruce... Přemýšlel jsem, jak by to táta asi vnímal.
Na závěr se zeptám titulem knihy od Ladislava Mňačka: "Jak chutí moc"?
Někomu moc chutná moc, ale určitě to není můj případ. Naštěstí nežijeme v autokratickém režimu, takže i premiér má omezené možnosti prosazovat svůj názor. Ale moc se může projevovat i konzumací výhod, autoritářským chováním vůči podřízeným. Stále je považuji za tým, protože pak jsou schopní ze sebe dostat lepší výkon. Takže moc mi nezachutnala, ale pořád mi chutná dobré jídlo.
Koukám, že už moc nehubneš...
Nehubnu. Dobře jsem začal, ale přemíra společenských akcí, pozdních večeří a zajídání stresu si vybrala svou daň.
